Národní divadlo uvádí hru Psychóza ve 4:48 o ženě, která se dobrovolně rozhodla odejít ze života

Pět her, které Sarah Kane napsala, než ve svých 28 letech spáchala sebevraždu, je pokládáno za sumu tzv. coolness dramatiky 90. let 20. století. U žádného z autorů "cool" nenajdete tak šokující momenty, jako v textech Sarah Kane. Vzbudila jimi pobouření, odpor, odsudky kritiky. Bohužel, jen málokdo si všiml, že nikdo z generace dnešních třicátníků nevyslovil s větší naléhavostí téma zoufalé potřeby lásky a nikdo nedokázal v cynickém světě hledat lásku s větší posedlostí než právě Kane.

Číslice 4:48 označuje hodinu, kdy lidé, stižení depresí, nejčastěji páchají sebevraždy. Sarah Kane o ní mluví jako o "šťastné hodině, kdy přichází jasno". Psychóza ve 4:48, uvedená až posmrtně, je dramatická báseň, plná sžíravých metafor, monolog, v němž nejsou označeny postavy, ani jejich pohlaví. Inscenovat tento text znamená vtrhnout do intimního světa a vystavit se riziku, že jevištní konkretizací, překladem metafor do postav, jejich vztahů a situací text přinejmenším zjednodušíme, v horším případě pak zničíme. Inscenace režiséra Michala Dočekala se nalézá uprostřed mezi oběma úskalími.

Scénografie je názorně popisná - od nadbytečného interiéru bytu v pozadí přes "marberovské" využívání počítače, digitální hodiny odpočítávající čas (a odvádějící pozornost diváků) až po chodbu s nápisem Exit, kterou postava dívky nakonec očekávaně odchází. (Mimochodem, Dočekal ani v komorním prostoru Kolowratu nemyslí na diváky - řada akcí je od poloviny hlediště prostě neviditelná.)

Rozdělení replik mezi tři postavy má jakousi logiku na počátku hry, v průběhu se vytrácí "vnitřní hlas" v podobě Taťjany Medvecké a herečka je přinucena více než půl hodiny zírat do zdi, stále víc se na úkor vlastního tématu prosazuje "realistický příběh" milostného vztahu pacientky a psychiatra a díky sugestivnímu hereckému výkonu Jana Novotného dokonce téma psychiatrovy frustrace překrývá svou naléhavostí vlastní sebevražedný propad hlavní hrdinky.

Důvod tkví ale i v problematickém obsazení Jany Janěkové ml., jejíž psychofyzický herecký typ je takřka v přímém protikladu k nervnímu textu Sarah Kane. Janěková se omezuje na jakýsi permanentní rozhněvaný protest, který ale není vyvážený propastnou hlubinou úzkostného zoufalství. Herečka jakoby nás neustále všechny obviňovala a zaujímala obranné postavení vůči světu, ale z jejího odporu vyzařuje tolik síly, že jí jen stěží lze uvěřit, že "zpívá bez naděje na pomezní čáře."

Z poetické i drásavě intimní zpovědi Sarah Kane o člověku, který přestoupil hranici, kam už za ním nikdo z nás nemůže, tak zbylo jen torzo.

Sarah Kane: Psychóza ve 4:48, překlad J. Sloupová, režie M. Dočekal, scéna A. Puškin, kostýmy B. Mališová, dramaturgie L. Kolihová Havlíková, česká premiéra 6. 3. 2003 v Divadle Kolowrat