A spolu s ním i jeho schopnost rozčeřit malé domácí intelektuálské ghetto, které se v Urbanově případě pokaždé rozpoltí na tábor ochránců a odpůrců, ale nikdy nezůstane chladné.

Je s podivem, jak to autorovi stále vychází, přestože už povážlivě dlouho přešlapuje na místě. Vždyť ani v Michaele se nevzdal zaujetí krvavou obrazivostí gotických žánrů a postav šustících pod nánosem obsedantních tělesných vášní, jen se pod ně náhle odmítl podepsat občanským jménem.

Vypravěč S., nejspíš sám Satan, se na útěku skryje do klauzury kláštera svatého Anděla kdesi na konci civilizace, jehož obyvatelky jsou však podobně prohnilé jako svět zosobňovaný hlavním hrdinou. Společenství jeptišek s mužsky znějícími křestními jmény i manýrami, s nimiž S. postupně obcuje, aby se podle hororové logiky vyvázal ze zajetí, mu dopřeje setkání s jejich šéfkou, které je zkouškou hrdinovy kuráže i spisovatelovy chuti podlomit trouchnivějící chrám jeho křesťanské víry. Proti tomu nemůže mít žádný liberál námitek, protože Grass či Rushdie už dávno dokázali, že pořádně se rouhat beztak dovedou jen nejhlubší věřící.

Přidává k tomu akademicky málo důraznou disputaci s jedním citátem z Jeana Baudrillarda. Přesněji řečeno diskutuje buď s Baudrillardem, nebo s Bohem, případně s oběma, což záměrně není jasné, jak vyplývá z doušky tohoto stylistického cvičení postaveného na archetypálním schématu psance.

Bůh anebo balamutící bublina?

Jeho Michaela nepřesáhne úroveň vyprávěnek, jež by sice rády fascinovaly dodatečně navěšeným moudrem, avšak metafyzicky se pouze tváří. Ve skutečnosti nejsou ničím víc než béčkovým hollywoodským produktem typu Nebezpečná rychlost, u něhož si režisér vždycky myslí, že si zachrání reputaci včas vyřčeným aforismem.

Jeho polemika s Bohem a/nebo s Baudrillardem zůstává na půli cesty a ze všeho nejvíc dokazuje, že hororu autor nijak zvlášť nerozumí. Nenadchl totiž ani jeho nekritické vyznavače, ani zapřisáhlé odpůrce. Skončil kdesi na pomezí, kde zřejmě nepotěší nikoho, byť pár jedinců snad přinutí úporně hledat smysl.

Pokud Urban - teď už jako Urban - svůj vlastní výkon komentuje na obálce reklamní upoutávkou, že jde "o nejlepší horor, jaký jsem v posledních letech četl", je to sice ve zdejším kraji sympatická opovážlivost, leč výsledek je ještě větší podvod. Otázkou zůstává, proč to celé udělal pod pseudonymem Unterwassera čili "podvodníka". Možná proto, aby si neušpinil logo, které je v postmoderně ještě důležitější než zájem?

Autor je literární kritik.

Max Unterwasser: Michaela - Události v klášteře svatého Anděla. Argo, Praha 2004.

128 stran, cena neuvedena.