U jiné ženy bychom to asi pokládali za stylizaci a tak úplně jí tu radost ze stáří nevěřili. Ale Květa Fialová má pro svá tvrzení přesvědčivé argumenty: "V mládí jsem se dívala na stárnutí jako na něco nepředstavitelného. Ale protože jsem měla báječnou maminku, kterou jsem milovala, a protože ona stárla krásně, stárnutí se mi začalo líbit.

Teď se opravdu raduji z každého nového zážitku, ale co víc, nyní ve stáří nové zážitky přímo vyhledávám," píše ve své knize vzpomínek nazvané Květa Fialová - O sobě. Recept na šťastné stáří je podle ní prostý: radovat se z každé dne, z každé maličkosti, kterou nový den přináší.

"Už od rána, kdy vstáváte, se máte na co těšit. Jste v teple, můžete chodit. Za den vás přece mohou potkat úžasné věci. Nesmíte se trápit kvůli stáří, jedné bolesti a nevšímat si i toho hezkého kolem. Je přece spousta maličkostí, které dělají ze života zázrak."

Chtěla mít agenturu štěstí

"Kdysi jsem chtěla mít agenturu štěstí. Lidi by za mnou chodili a já bych s nimi probírala jejich starosti. Musela bych mít kolem sebe psychology a agenty, takové anděly strážce, kteří by mé klienty hlídali, zařizovali by za ně nepříjemné věci a rozebírali by s nimi jejich problémy tak dlouho, až by mí nešťastníci pochopili, že nikdy není zas tak zle. A pokud by to nějaký klient stále nechápal, agenti by mu vsugerovali něco, co by pro něho bylo dobré. A on by to nakonec za své vzal," je přesvědčená Květa Fialová.

Její touha po světě harmonických bytostí možná vyvěrá z nepříliš radostného dětství, poznamenaného rozchodem a opětovným, byť zřejmě už jen formálním sblížením rodičů. "Opravdovost dětství je něco úžasného. Čistá studánka, ze které nabíráme vodu pro celý život. Bohužel ale občas i vodu zkalenou, protože dětství nepřináší jen zářivé barvy bezstarostných dnů. A někdy brzy končí."

Do dívčích let Květy Fialové se zapsala i druhá světová válka, okupace, odchod ze Slovenska, kde až do roku 1939 rodina žila, a jistě i zostřené vnímání všech chmurných a tragických okolností obklopujících její dospívání. Snad i proto později a vlastně i dnes odmítá vnímat politiku a to, čemu říká "svět mužů." Štěstí pro ni není abstraktní kategorií, ale konkrétní životní nutností.

"Nejkrásnější pozdrav na světě zní docela obyčejně: Ať jsou všichni lidé šťastní. Kdyby si právě toto všichni lidé po ránu řekli a pokud by to také mysleli vážně, možná by byl náš svět o moc hezčí. Pak by si lidé nemohli tak ubližovat. Krást Vraždit."

Idealismus? Možná, ale bez idealistů jako je Květa Fialová by svět ztratil naději.

Maminka Květoslava a Prorok Mustafa

Životní filozofii Květy Fialové ovlivnili zásadně dva lidé - maminka Květoslava a libanonský spisovatel a malíř Chalíl Džibrán a jeho kniha Prorok. Maminka byla buddhistka, která do svých osmnácti let žila v Rusku a poté absolvovala studium na pražské UMPRUM. Až do konce života vytvářela sochy, obrazy ovlivněné jejím příklonem k východní filozofii a dokázala proměnit kameny, dřeva i nejrůznější přírodní materiály v sochy, zakomponované do zahrady na slovenském Lazisku, kde k stáru žila a kde je i pochovaná. Na hrobě má citát z Mahenových veršů, vystihující i přesvědčení Květy Fialové: Za nocí nejtmavších, na slunce pamatuj!

Od maminky se naučila umění vnímat svět kolem sebe a to i ten, který se skrývá pod jeho všedním povrchem, naučila se milovat nejen lidi, ale i rostliny, zvířata a věci, naslouchat a rozumět jejich duši. Zvykla si na dlouhé procházky v přírodě, při nichž se naplňuje její vztah ke stromům, květinám, trávě. Ale nejen to...

V sobotu vám deník Právo přinese celou stranu věnovanou noblesní dámě Květě Fialové.