Slouží ke cti autora, že i když na soukromý život Jana Wericha nerezignuje, není kniha snůškou o Werichovi hojně kolujících fám, ale drží si určitý odstup. Přistupuje k Werichovi s pokorou a úctou - vznik knihy pojal totiž autor jako splátku a výzvu. Splátku za to, co jemu a jeho generaci Osvobozené divadlo (i ABC), byť již většinou nepřímo, dalo, a výzvu době, která v éře bavičů a přihlouplých talkshow zapomíná na odkaz chytrých klaunů.

Cinger nepředstírá, že napsal teatrologickou knihu

Cinger jako literární kritik (a spoluautor vzpomínek A. Lustiga, rozhovorů Bylo jich deset či knihy Tři osudy o českých spisovatelích) je inspirován postupy literatury faktu a Miroslava Ivanova. Nepojal proto knihu o Werichovi úzce biograficky, ale spojil ji s obrazem dalších protagonistů Osvobozeného divadla, především Jiřího Voskovce a Jaroslava Ježka, dodal i epochu ABC a Miroslava Horníčka, aniž by knihu zahltil. Z pramenů a hlavně ze setkání s pamětníky vybírá jen to, co pokládá za podstatné i nové.

Hodně místa dal nepublikovaným rozhovorům s Werichem Jiřího Melíška a svědectví syna spisovatele Arnošta Lustiga Josefa, který dělal Voskovcovi v New Yorku i Los Angeles šoféra. Při neskrývané inspiraci ke knize televizním dokumentem o Werichovi - bohužel faktograficky podrobněji neuvedeném, což je knize na závadu - přispěl "ivanovovskými" postupy jako je topografické pojednání o Praze, New Yorku a místech, kde W+V+J žili.

Prošel i policejní archívy a objevil "bondovský" fakt o setkání Wericha se sovětským vyslancem Alexandrovským v Poděbradech před umělcovým odchodem do exilu. O čem spolu tito pánové mluvili, se už ale asi nikdy nedozvíme.

Rozhovory, fotografie, citáty, texty písní...

Možná autor nevyhověl tak úplně bulvárnímu zadání edice (což je dobře). Neopírá se o skandální fakta, naopak neskrývá problémy rodinné včetně tragické sérii tří úmrtí, jimiž naštěstí rod nevymřel. Nepřechází ani citlivou otázku rozchodu W+V a jejich opětného setkávání.

Oceňme prosvětlení knihy výběrem citátů, textů písní a předscén (o unikátních fotografiích nemluvě). Měl ovšem pečlivěji přehlédnout jména, i když nevelký počet chyb může být v dalším vydání opraven. Rovněž by si měl na vydavateli vybojovat uvedení literatury a jmenný rejstřík. Cingerova kniha je obohacením werichovské literatury a lze říci, že autor se vypořádal s odkazem moudrého klauna se ctí.

František Cinger: Smějící se slzy aneb soukromý život Jana Wericha

Formát 2004, 264 stran