Proč jste si vybral Mánes?

Byl to můj nápad. Považuji se totiž za současného umělce, který sice vyšel ze street artu a graffiti, ale nyní s nimi už nemá nic společného. Vystavuji v oficiálních galeriích už více než 15 let. Často nevím, jak bych lidem, kteří si mě zaškatulkovali do street artu, řekl, že s touto scénou jsem se již dávno výtvarně rozešel.

Třeba tím, že vystavujete v této galerii?

Ano, i tak by se to dalo charakterizovat. Ale pravý důvod pro volbu těchto interiérů byl, že v České republice intenzivně postrádám skutečně kvalitní výstavní prostor. Nechci prezentovat svá díla v nějakých sklepích s klenutým stropem, kam lidi lezou po úzkých schodech. Moderní umění je mnohdy na kvalitním galerijním prostoru závislé. Pro mě jsou v Praze akceptovatelné pouze DSC Gallery a pak nově otevřená galerie v Karlíně. Důstojný galerijní interiér v Praze pro mě ještě představují DOX a Rudolfinum.

Přemýšlel jste předem, jak prostor Mánesa využijete?

Smlouvu jsem podepsal půl roku dopředu a od té doby celý realizační tým ladil architektonickou představu výstavy. Musíte akceptovat podmínky a výrazná technická omezení, která jsou tam daná.

Některé artefakty jsem prostě nemohl vystavit, protože se nevešly. Vždycky ale vím předem, která díla budu vystavovat. Na tuto akci jsem je vytvářel asi rok. Takže vše, co lidi v Mánesu vidí, je nové.

Nové obrazy se blíží popartu. Cítíte to stejně?

Pop-art je v mých dílech výrazně zastoupen. Nicméně chci zpracovávat i další inspirace, hlavně z oblasti prostorových a nástěnných objektů. Technika, která mě aktuálně zajímá, je kresba ředidlem do polystyrénu. Na zmíněné technice je velmi zajímavé, že ji nemůžete úplně ovlivnit, protože ředidlo si dělá, co chce. Často jsem z konečného výsledku překvapen.

Také se hodně posouváte ke konceptuálnímu umění…

Stoprocentně. Třeba instalace neonových křížů je pro mě zásadní téma. Jsou hned u vchodu, aby byly vidět prosklenou stěnou i z ulice.

Na druhou stranu mi přijde, že je někteří návštěvníci nechápou jako součást výstavy. Na začátku prostě něco bliká a až pak začíná expozice.

Používám často i symbol kýče – vycházím z něj, ale snažím se ho posunout do jiných kontextů.

Nemáte pocit, že se moderní umění posouvá k určitému snobismu?

Mé umění přivádí do galerií lidi, kteří mají sice estetické cítění, ale programově tam nechodí. Přál bych si, aby mé práce přitahovaly osobnosti, které o věcech přemýšlejí. Kdo se obklopuje hezkými věcmi a dbá o sebe, bývá často označován za snoba. Myslím si ale, že to není fér.

Na druhou stranu přišel na výstavu člověk se psem, nechal ho volně pobíhat a bavil se na baru. Pes rozškrábal jedno křeslo. To mi přijde buranské a ignorantské. Bohužel je v každém z nás kus burana.

Výstava se jmenuje Last Days in Paradise. Získal její název po událostech v Paříži pro vás jiný význam?

Téma mých děl se točí hodně kolem konzumu. Pokud si my ze západní civilizace neuvědomíme, že žijeme v blahobytu a můžeme se s chudšími lidmi částečně podělit, tak si myslím, že by to mohly být naše poslední dny. Takže ten význam je v obecné rovině stále stejný – bez ohledu na aktuální dění.