Ovšem autorka pocházela z druhé strany železné opony, takže věci, které byly pro občana socialistického státu běžné a nezajímavé, viděla z jiného úhlu pohledu a z odstupu. Nebyla prostě do fádnosti normalizovaného života zainteresovaná, takže si všímala zajímavých neobvyklostí. Navíc je uměla zasazovat do originálních kontextů.

Krásným příkladem je cyklus Pražské ulice 1976-1990. Jde o sérii snímků výkladních skříní hlavního města. Autorka je chápe jako obraz společnosti, ve kterých se zračí duch doby.

Pamětníci si možná vzpomenou, jak někteří odvážnější vedoucí masny dávali portréty napapaných aparátníků mezi vepřové hlavy. Podobných symbolik si všímá i Stehli. Portrét prezidenta Husáka trůní mezi kompoty a do jeho čela se pomyslně zasekává z jedné strany srp a do hlavy ze druhé strany tluče kladivo. S čím kdo zachází, tím také schází, napadne nás.

V roce 1990 politická hesla smetla doba a ve výkladech Pražané najednou naráželi na nápisy Coca-cola nebo Pepsi. Jako by jednu ideologii nahradila jiná.

Život člověka v reálném socialismu a raném kapitalismu mapuje sběrný dokument Libuna 1975-2009. Jako hlavní hrdinku si Stehli vybrala romskou dívku Libunu Sivákovou, jejíž životní osudy sledovala dvacet sedm let. V jednom sále galerie je život jednoho člověka zhuštěn do několika snímků. Každého pozorovatele tak musí nutně napadnout, jak by asi vypadal jeho život vyjádřený takovouto formou.

Iren Stehli: Libuna a jiné eseje
Dům fotografie, Praha, do 24. ledna 2016

Celkové hodnocení: 80 %