Podle čeho jste exponáty pro luxusní interiér Pražského domu v Bruselu vybíral?

Upřímně řečeno, moc jsem nevěděl, kam jedu, ačkoli jsem předtím už v Bruselu párkrát byl. Vybíral jsem podle toho, co bylo v ateliéru k mání, protože řada mých věcí momentálně cestuje po jiných výstavách v zahraničí. Prostě ne vždy můžete poskytnout vše, co byste chtěl.

Takže výstava promyšlenější koncepci nemá a přivezl jste, co zrovna zbylo?

Nemá, ale mně to nevadí, protože každá ta věc má příběh. Výstava se jmenuje Private Planet for Everybody, což je název, který může vzbuzovat různé asociace a impulzy k myšlení. Těžiště definuje objekt momentálně obestavěný rautovými stoly (velký asfaltový míč s teniskami, pozn. red.). Vernisáž je tou nejhorší situací, za které vidíte umění. Lidé si chtějí dát hlavně drink, popovídat si a kolem je stafáž v podobě umění.

Nesnášíte vernisáže?

Své úplně nenávidím a na ty ostatní občas zajdu, ale nejsem jejich příznivcem. Nevím, jak to máte vy, ale já, když chci jít na výstavu, jdu jindy. Chci si v klidu zažít tu radiaci věcí a to nelze během společenské události, při níž je umění jen doplňkem.

Mezi exponáty, které jste přivezl, vyčnívají lopaty-hokejky nebo zábradlí s parožím, vypadající jako městští jeleni.

Lopaty se jmenují Make Love Not Sport!, jeleni zase Paradise Now. Jazyková vazba mezi názvem a věcí, nechci říct dílem, protože to zní moc nabubřele, je pro mě důležitá. Všechno se nějak jmenuje, aby mohl název házet divákovi kotvu, jakýsi lapidární návod. Název je výkřik, který vám našeptá, jak by se to dalo číst. Ale není to ultimativní.

 Vpravo Private Planet neboli velký asfaltový míč s teniskami.

Private Planet neboli velký asfaltový míč s teniskami.

FOTO: Diana Černáková pro Pražský dům

O vaší tvorbě lze stěží říct, že by měla charakter líbivého umění. Nechybí jí ironie, je někdy drsná a na diváka klade jisté nároky. Jak vnímáte fenomén dekorativního umění, které neurazí ani nenadchne, ale báječně se hodí třeba nad gauč?

Nikdy bych nechtěl dělat umění, které dekoruje. Naštěstí mezi uživateli a spotřebiteli je spousta otevřených duší, citlivých lidí, kteří dokážou pochopit, že umění tady není proto, aby dekorovalo obývací pokoje, ale aby kladlo otázky. Ptáte-li se mě na to, proč dělám umění, odpovídám, že ho určitě nedělám pro společenské události.

Říkáte, že by umění mělo klást otázky. Není to klišé?

Je, ale zároveň je úžasný ten ping-pong, kdy pozorovatel umění často přichází s interpretacemi, které si autor nedokáže ani představit. To se mi stává docela často. Jde o to, být otevřený a snažit se dostat pod kůži té věci, což samozřejmě není jednoduché. Umění bývá i těžko dekódovatelné a bez návodu či bez příběhu jeho vzniku jsou lidé bezradní. Bezradný občas bývám i já.

Možná proto má mnoho současných umělců tendenci přikládat ke svým dílům vysvětlující texty, někdy až mnohastránkové elaboráty.

Tohle by se nemělo stávat. Věřím, že povedené umění explikace na papíře nepotřebuje. Nicméně edukace je samozřejmě důležitá, ale není bezvýhradně nutná. Dobré umění není pro všechny, je to elitní záležitost. Ač to může znít povýšeně, je to prostě tak.

Býváte někdy tajným návštěvníkem svých výstav?

Stalo se mi, že jsem svou výstavu v Rotterdamu šel tajně fotit a užíval jsem si té situace, že lidé kolem nevěděli, kdo jsem. Bohužel to nevydrželo dlouho. Takový zážitek není špatný, ale nedělám to s nějakou pravidelností. Občas se stane, že mě identifikují až příliš brzy, a potom je to složitější. Začínají se mě ptát. Odpovědi jsem sice schopen poskytnout, ale netěší mě to, protože jsem nepřišel proto, abych někomu vysvětloval své věci.

Dobré umění není pro všechny, je to elitní záležitost

Zaznamenal jste v zahraničí odlišnější reakce než na domácí půdě?

Vůbec ne, žijeme už dávno v globalizovaném světě a absolutně nevnímám rozdíly, jestli se na to dívá někdo v Praze nebo v New Yorku. Sám jsem byl například překvapený třeba videem z Brazílie, ve kterém děti na workshopu v malé tropické vesnici dělaly sochy z klacků inspirované mými nervózními stromy, které viděly na internetu. To je naprosto nečekaná vzdálenost, kam až může, vlastně samovolně, doletět signál způsobený tím, co děláte. A je to také důkaz toho, že umění mluví i univerzálním jazykem.

To je možná pro umělce největší odměna, cennější než nějaké cifry z aukcí.

Je to obrovská odměna! To video z brazilského pralesa mě dost dojalo.

Jedním z nejprofláknutějších je váš prevít, postava chlapce bouchajícího hlavou do zdi. Z čeho jste v současné době rozladěný vy?

Z toho, jak se chováme v rámci Evropy. Jsem z toho zhrzen a je mi stydno. Před pár lety jsme – my Češi – utíkali v početných houfech a byli jsme přijímáni vyspělou liberální Evropou. A teď se k tomu stavíme prašivě a mě to mrzí. Tak to nemá být. Řídím se jednoduchým heslem, které mě naučila moje máma: Když můžu, tak pomůžu. Když nemůžu, tak nepomůžu. A Češi jsou ve stavu, kdy absolutně pomoct můžou, akorát se jim nechce a bojí se. Také se stydím za svého prezidenta. Je ostudné, že nás reprezentuje takový deprivant.

Proč se straníte politického umění?

Myslíte jako trenky nad Hradem?! (skupina Ztohoven letos v září pověsila na Pražském hradě obří červené trenýrky, pozn. red.). Trenky byly pěkný, čistý, srozumitelný a provokativní akt politického umění. Já do toho nešlapu, protože pro mě je umění zajímavější na niternějších rovinách než politických, ale zároveň těmto projevům dost fandím. Momentálně se sice cítím znechucen naší politickou reprezentací v čele s prezidentem, ale nepotřebuju to ztvárňovat v oblasti umění.