Základem je samozřejmě kvalitní papír, protože sebelepší fotografie na špatném papíře s vyrudlými barvami nebudou nikdy vypadat dobře. Kladem jsou teoretické texty (česky i anglicky) kapacit, jako jsou Ján Šmok, Anna Fárová nebo Tomáš Pospěch a v neposlední řadě vysvětlující předmluva Antonína Dufka.

Hlavní roli hrají fotografie. Autor je rozdělil do kapitol, z nichž každá je opatřena časovým obdobím a vysvětlujícími texty. Úvodní nazvaná Těla je zasazena do roku 1969 a ukazuje Márovo estetické východisko. Černobílá, hrubě zrnitá torza lidských těl v ní působí spíše jako fragmenty barokních pískovcových soch.

Fotograf a kameraman Pavel Mára

Fotograf a kameraman Pavel Mára

FOTO: Jan Šída, Právo

S každou další otočenou stránkou postupujeme po fotografových stopách a spolu s ním se zastavujeme u milníků jeho tvorby. Zjišťujeme, že rád experimentuje s dynamikou hmoty, ale také barvou. Ta ho začala zajímat ještě v době, kdy umělečtí fotografové preferovali černobílou formu.

Postupem času se dostal ke konkrétnějším konturám lidských těl, aby dosáhl vrcholu prostřednictvím portrétů a naturalistických triptychů. Z této oblasti sestoupil k abstraktním formám tělesnosti, kterou halí do červené barvy, dále využívá negativního obrazu, další figury zasazuje do exteriéru a nakonec vstupuje do prostoru, v němž absentuje jakákoli bytost. Vrací se tak vlastně zpět po symbolické spirále, ovšem na vyšší estetické úrovni.

Umělecká cesta Pavla Máry připomíná Hegelovu duchovní triádu teze – antiteze – synteze. Tedy kvalitativní posun a návrat v odlišné estetické dimenzi. Zatímco Hegel se zabýval výraznou osobností jako ztělesněním ducha doby, Mára si všímá spíše jejích vnějších tvarů.