RECENZE: Šaráda v žebříčku maloměšťáckých hodnot

Podle hlavního hrdiny Françoise, vysokoškolského pedagoga přednášejícího francouzskou literaturu 19. století, se západní schémata jako vzdělávání nebo partnerství vyčerpala. Stejně jako mnoho jiných houellebecqovských hrdinů „nepřilnul k životu“ (jak popisuje autor hlavní postavu své předešlé knihy Mapa a území). Svou intelektuální i tělesnou existenci považuje François za nedostatečnou a v jeden okamžik vidí dokonce jako možné východisko sebevraždu.

Houellebecq sice v rozhovoru pro literární čtvrtletník The Paris Review, který poskytl krátce po vydání knihy, tvrdí, že nepovažuje své postavy za „satirické“, na některé otázky má však jeho hrdina příliš rychlé, jednoznačně odmítavé názory, které lze jako satirické číst: ženy ve veřejném prostoru přijdou Françoisovi jako zažitá, ale nepříliš dobrá zvyklost, o politiku se zajímá „asi jako o ručníky“ a podnětné návrhy nepřicházejí podle něj z pozic levicových ani pravicových.

François zasvětil mnoho let francouzskému spisovateli Jorisovi Karlu Huysmansovi, který konvertoval ke křesťanství. Jeho krajan, Jules Barbey d’Aurevilly, o Huysmansovi prohlásil, že měl na výběr mezi konverzí a sebevraždou – a zvolil víru. A právě do podobné situace staví Houellebecq také svého hrdinu. François chvíli koketuje s křesťanstvím, ale považuje ho za „příliš ženské náboženství“.

Nový impulz v jeho životě může představovat islám, respektive výhody životního stylu s ním spojené. Islám je zde očima hrdiny prezentován jako suma výhod na jedné straně a omezení na straně druhé. O mystické nebo etické stránce nemůže být řeč. François, který zvažuje konverzi, si o islámu přečte jednu krátkou popularizační knihu a z témat, kterými se publikace zabývá, ho zaujme hlavně mnohoženství.

Jedno z největších monoteistických náboženství tak hrdina bez rozpaků zužuje na možnost, že se může oženit až se čtyřmi ženami. Tváří v tvář takové lákavé eventualitě pak uznává, že se přece jen necítí být dost ateistou.

Důležitým motivem Françoisova vývoje je sílící pocit vykořenění a strach z nahrazení. Podobně jako v již zmíněné Mapě a území je důležitý moment, kdy hrdinovi zemřou oba rodiče. V tento okamžik je nejvíce zranitelný, nejvíc náchylný k onomu „podvolení“ z názvu knihy, v jehož absolutní formě, jak podotýká jedna z postav, spočívá lidské štěstí.

Hrdinova konverze však zůstává pouze v hypotetické formě, ačkoli jistou formu mnohoženství si François vyzkouší v sexu se dvěma ženami; napoprvé se jedná o zkušenost, která ho naplní štěstím, byť krátkodobým, zato napodruhé už jde jen o nijak nepřínosné opakování. Štěstí plynoucí z takto přitažlivého manželského modelu pak může být podobně krátkodeché.

Ve světě Podvolení se Západ i křesťanská tradice vyčerpaly, ale odpovědí není nahradit stávající systém jiným, pokud to znamenává pouze mírnou šarádu v žebříčku maloměšťáckých hodnot. Petr Drulák ve své eseji pro Salon Práva s názvem Temně slastné podrobení věnované právě Houellebecqově knize píše, že potřebu zapojení mystiky do veřejného života může naplnit jen princip bratrství, které pomáhá odpovídat na otázky po smyslu světa a posiluje naši sounáležitost s ostatními. Taková alternativa se může zdát možná nepříliš atraktivní, ale ve své přímočaré jednoduchosti dává větší smysl než sebelákavější opentlení náboženských systémů.