Momentálně se nejvíce zabýváte koncerty?

Plánujeme jako každý podzim vánoční koncert - 22. prosince v Praze, opět ve Fóru Karlín jako loni. Tomu předchází ještě řada dalších koncertů.

Koncerty rockové nebo spíše menší?

Jsou to dvě sestavy. Velké koncerty s kapelou Framus, což je hlavně ve Fóru Karlín, ale také v Brně v Sonu 8. listopadu, v Moravské Třebové, Litomyšli, Havířově. Kromě toho hraju v komorním obsazení akusticky s Honzou Hrubým a Lubošem Andrštem.

Má pro vás ještě smysl vydávat CD?

Myslím, že má. Jedna věc je, jestli má smysl natočit nové. V tuto chvíli se k tomu neusebírám. Čím je člověk starší, tím to rozhodování je delší a horší. Jednak ten pramen nápadů není bezedný a já pracuju většinou na hotové texty. Momentálně nemám žádnou nálož, se kterou bych chtěl pracovat. Samozřejmě je to i otázka energie a pocitu, jestli je už k tomu ta pravá doba.

Pořád se snažím něco vymýšlet i pro gramofonový trh bez ohledu na to, že desky se prodávají málo. Já patřím ke generaci, která zaplaťpánbůh ještě něco prodá.

Pokusíme se vymyslet na příští rok kolekci, ne žádné Best of, to nemám rád. Rád bych dokompletoval kolekci mých šesti předrevolučních desek, pokud se to Supraphonu povede licenčně vykoupit. Další díl, kde by byly věci od mého návratu na scénu dodnes.

Co vám teď dělá radost?

Takové věci, co dělají radost každému člověku - rodina, mám čtyři vnoučata. Jsem děda a skoro se mi zdá, že se jim věnuju víc, než jsem se věnoval vlastním dětem.

Když jsem měl malé děti, pořád jsem byl pryč a hrál, na děti jsem moc času neměl. Teď si to vynahrazuju. Má to výhodu, že to dítě můžete zaparkovat zpět k rodičům.

Ještě učím na DAMU mediální politiku a legislativu. Se studenty mám dvě hodiny týdně a taky jsem se stal zastupitelem v obci velká Dobrá, kde bydlím, to je u Kladna.

Zpět do politiky?

No, dalo by se to tak říct, ale je to obrácený postup. Od velké politiky k těm kanalizacím, chodníkům a posekaným trávníkům.

Co vám naopak dělá starost?

Současná situace ve světě. Nikdy jsem netušil, co se za 25 let od pádu Železné opony může stát.

Myslíte Ukrajinu?

Samozřejmě Ukrajinu, Rusko. Teď ještě ta uprchlická krize. Na to jsme nebyli připravení. Já vzpomínám, když jsem jel poprvé do zahraničí jako poslanec, byl jsem v roce 1991 ve Švýcarsku a tam se mě ptali, co bude nejtěžší na transformaci Československa. Říkal jsem, aniž bych tušil, jak prorocky hovořím: Změnit myšlení lidí.

Mně se zdá, že za těch 25 let se to povedlo málo. Jsme v zajetí ublíženeckého pocitu, že my jsme ti chudáci a nám by se mělo pomáhat a ne že bychom měli mít odpovědnost za sebe, ale i vůči druhým.