Kdy začala být ve vašem životě hudba důležitá?

Byl jsem ještě dost mladý, asi v osmi letech jsem začal hrát na trumpetu. Spíš to byla legrace, ale když jsem na ni už trochu uměl, začal jsem hrát v různých uskupeních a dechovkách. Už tehdy jsem si uvědomil, že budu chtít svůj život spojit s hudbou. Neměl jsem jasnou představu, že chci být kytarista, ale věděl jsem, že ať budu dělat cokoli, bude to úzce spjaté s hudbou.

Kdy a proč jste vyměnil trumpetu za kytaru?

Ze stejného důvodu jako hrají na kytaru všichni. Kvůli holkám. A také proto, že jsem začal poslouchat Led Zeppelin. Do té doby jsem uměl jen pár akordů, jen jsem blbnul s akustickou kytarou jako většina teenagerů. Ale když jsem slyšel Zeppeliny, uvědomil jsem si, že chci hrát rock-and-roll a blues.

Takže ke kytaře vás opravdu přivedla píseň Black Dog, jak se píše?

Je to tak. Když jsem ji poprvé slyšel, všechno to změnilo. Poslouchal jsem pak hudebníky, kteří Led Zeppelin umělecky ovlivnili, třeba Muddyho Waterse, Howlin’ Wolfa a B. B. Kinga. To ve mně vzbudilo jednoznačnou touhu hrát podobnou muziku.

Studoval jste hudbu na univerzitě, ale vyhodili vás. Proč?

Vycházelo to asi z toho, že jsem to tam neměl rád. Nelíbilo se mi, jak učili. Většina učitelů tam nechtěla být, nechtěli být inspirací pro mladé umělce. Nebylo to vůbec podnětné prostředí. Usoudil jsem, že bude lepší vypadnout a hrát s vlastní kapelou a dalšími muzikanty.

Hrál jste pak s různými muzikanty a předskakoval různým legendám. Od koho jste se nejvíc naučil?

Měl jsem štěstí, že jsem mohl hrát s některými ze svých hrdinů. Naučil jsem se mnoho od různých interpretů. Pamatuji si první turné v roli předskokana, hrál jsem před Robertem Crayem. Jezdil jsem s ním po Británii a každý večer sledoval jeho koncert. Učil jsem se od něj, jak pracovat s hlasem. Zpíval velmi tiše. Od každého se je co učit. Teď hraji s kapelou Ten Years After, která začala hrát už v šedesátých letech. Od ní se učím, jak hrát hudbu, jaká tehdy vznikala. Každý den je škola.

Zmínil jste britskou bluesrockovou kapelu Ten Years After. Poslední studiové album Evolution vydala v roce 2008. Připravuje něco nového?

Ano. Jakmile se v půlce listopadu vrátím z turné, budu opět koncertovat s ní. Na novém albu zrovna pracujeme, dopsali jsme ho. Máme už připravených dost písniček. Plánujeme je nahrát na konci roku nebo na začátku příštího. Předtím se ale chystáme na poměrně rozsáhlé turné.

Mluvili jsme o tom, že jste se během kariéry setkal s mnoha hudebními legendami. Mají podle vás něco společného?

Jednoznačně. Všichni jsou milí lidé. Vždycky jsem oceňoval jejich muziku a potěšilo mě, že když jsem se s nimi setkal, chovali se přátelsky. Někteří jsou bláznivější, ale všichni jsou především skvělí hudebníci, jejichž schopnosti jsou tak dobré, že hrají v sedmdesáti osmdesáti letech stejně dobře jako kdykoli předtím. Pořád milujou hudbu.

Co pro vás blues vůbec znamená?

Je to způsob, jak se vyjadřovat. Když někdo hraje blues, nemusí to vůbec znít tak, jak by většina lidí čekala. Je to víc než jen hudba. Je to hudební vyjádření toho, co cítíte. Na to se dnes zapomíná, lidé si pod blues představí okázalá kytarová sóla a konkrétní hudební styl. To ale není to podstatné. Podstatná je upřímnost.

Jak podstatné jsou pro vás osobně texty? Kritik britského Guardianu o nich napsal, že postrádají inspiraci.

Ano, jeden novinář mě tam má celkem rád, často o mně píše, ale nelíbí se mu mé texty. To je v pohodě. Na to má právo každý a všichni to děláme. Ale když posloucháte pořádně, může se také ukázat, že text je o něčem jiném, než se na první poslech zdá.