Ve vašem filmu cítím zázemí informací o trampingu, ale nesdělujete je. Proč?

Snažil jsem se udělat film jako zážitek. Jako výlet, na který by se mnou měli jít i diváci. Nechtěl jsem točit o trampingu jako o fenoménu ani vyrobit informační konzervu, ale využít fakta jako formální prostředky k cestě.

Máte k trampingu osobní vztah?

Myslím, že každý Čech cítí les jako prostor, do kterého může jít. Není to zamčené místo, skoro jako kdyby neměl vlastníka. Moje motivace je hudba, a protože ta trampská je inspirovaná americkou, měl jsem k tomu blízko.

Do Varů jste prý šli se střihačem Josefem Kreibichem vandrem…

To jsme šli, a bylo to fajn. Ale jako kluk jsem byl ve skautu, na pravý tramp jsem nejezdil. Ten není organizovaný, a k mládí to, že vás někdo přihlásí do nějakého kroužku a vy tam chodíte, patří. Dnes už bych se ke skautingu nehlásil, už bych jel sám, a ten film je pro mě do jisté míry znovuobjevení této možnosti.

Co je pro vás na lese nejpodstatnější?

Les člověka otevírá, řeknou se věci, které jinde neřeknete, i když tam budete se stejnými lidmi. K lesu patří oheň, chvíle, kdy začne pršet, hraniční situace, kdy člověk druhému pomůže. A je tam i určitá etika slušného chování k lesu. Zelené oblečení nikoli jako dress code, ale jako úcta k prostoru, ve kterém pobýváte a ctíte ho. A pak je tam něco, o čem se strašně špatně mluví: přátelství, které v lese vzniká jinak, víc zblízka než kdekoli jinde. Když rozděláme oheň, tak aniž bych cokoli přidal, do filmu se dostává něco archetypálního.

Vy jste se ale vydal i na potlachy a do hospody mezi ožralé „kdysi trampy“. Proč?

Film je mix inscenovaných situací, o kterých jsme věděli, že je na té cestě chceme potkat, a těch, které jsme potkali náhodou. Na potlachu o nás věděli, ale chovali se spontánně, v hospodě nevěděl nikdo, že točíme. Hospoda je pro mě dramaturgicky něco, čím tramping zbytněl a s čím se neidentifikuji. Ten druh zážitku, kdy někam s radostí vyrazíte, a hned dostanete takovou facku, že si řeknete – takhle ne. Uřvaný alkoholový pseudotramping nemá se skutečným zážitkem nic společného.

Ale také do osad, dokonce těch nejznámějších…

Chtěl jsem potkat autentické bytosti, které tím skutečně žily. Jenže jsem zjistil, že jsou to dost často lidé, kteří už tramping jen reprezentují, mluví o něm, ale nežijí jím. Jejich už je chataření. Takže to, že jsme prakticky všechno převzali s kamarádkou Bárou na svá záda, je do jisté míry dáno tím, že se nám nedařilo ty lidi potkat. Ale místa jsme zmapovat chtěli. Je tam totem, letopočet a my se bavíme nad starým tématem novým jazykem.

Čím to bylo, že jste dnešní trampy nenašli?

Tramping je v podzimu své existence. Za tři roky to bude sto let, kdy vznikl, a v době cestování, cyklistiky, adrenalinových sportů a podobně už má málo lidí potřebu takovým prostinkým způsobem prožít něco tak úžasného.

Proto jsme chtěli najít nový způsob a přístup. Hrát stejné písničky, ale v angličtině. Pro nás nejsou nutné mundúr a usárna, je to volnější. Není tam určité kastování, které cítím a nezajímá mě. Myslím, že les je otevřená náruč, zážitek pro každého. Je to levné, pokorné, nic si to nenárokuje. Příroda má očistný účinek a noc strávená v lese je magická. A jestli nebudeme mít vztah k přírodě, zdegenerujeme. Když kluk neumí naštípat dříví, když děti nebudou umět rozdělat oheň, vědět, co je zima a dřina a jaké to je, když zmoknou, nemůže lidstvo přežít.

Kdo je Bára, která jde tou cestou s vámi?

Barbara Adlerová je dcera emigrantů z Vancouveru a zabývá se trampingem. Proto sem přijela. Její rodiče měli určitě kdysi nějaký trampský zážitek, ona se o tom dozvěděla a zaujalo ji to. Myslím, že komercionalizovaná americká společnost hledá únikové cesty, snaží se nadechnout. Sleduji to i v písničkové tvorbě, která je ve velikém rozmachu a snaží se znovu najít vztah k přírodě.

Ale nemůžete být pořád na výletě…

Přesně tak. To by totiž člověk hledal zase něco jiného. Proto ani emigrace nemá podle mě smysl. Ti lidé vyměnili přátelství, jazyk, typ krajiny a humor za to, aby někde v Americe utírali v baru stůl a měli pocit, že jsou svobodnější – to ale přece není pravda. Emigrovat lze jen vnitřně. Pro mě to skutečné bylo poznání, že nechci vypadnout, že tu mám svou rodinu, svou krajinu a můžu jet na výlet a snít o čemkoli. Třeba o Americe Jacka Londona nebo i Karla Maye – to je přece jedno. Ale pak je důležité přijmout realitu: jsem tady, jmenuju se Honza – a někdy můžu jet na výlet. Svoboda pro svobodu není k ničemu.