"A přece jsme se spolu hodně milovali, měli jme spolu děti, jenomže mít společně děti asi vyjde po nějaké době nastejno jako mít společné rodiče."

Bývalá profesorka literatury, jejíž předposlední próza V náruči mužů byla přeložena do více jak dvaceti jazyků a znají ji i naši čtenáři, se rozhodla napsat román jako zneklidňující esej o milenecké lásce. Z pozice intelektuálně orientované autorky si klade otázky, odkud se bere, kam se ztrácí a jaká je její cena.

Vypravěčka příběhu Laurence (s autorkou má více společných znaků - úmrtí prvního dítěte, profese, rozvod) už překročila čtyřicítku, manžela má sice ráda, ale v oblasti velkých citů strádá. A pak se objeví Jacques, filmař, sice postarší, sice s bříškem, ale s neodolatelným sdělením, že ji miluje.

Od toho okamžiku sleduje spisovatelka vývoj milenecké lásky na kontrastním pozadí manželského vztahu, v kterém se tohoto citu už nedostává. Vrcholnou (nikoliv však závěrečnou) scénou v této rovině románu je schůzka Laurence a Jacquese, kdy ona se rozhodne pro něj, i kdyby ji to stálo rozpad vlastní rodiny, přičemž on se jí chystá sdělit, že se vrací ke své bývalé přítelkyni.

Text má však ještě další dvě vypravěčské linie, které se s ústředním příběhem střídavě prolínají. Je to hrdinčino přemítání nad úvahami o lásce francouzského esejisty 17.století Francoise de la Rochefoucaulda a pak listování její rodinnou kronikou.

Pomyslné stránky zachycují milostný život jejích ženských předků (od toho prababiččina, poněkud bezbarvého, statického, až po ten matčin, živý, výstižný).

Laurensová není tak naivní, aby se domnívala, že může ve svém románovém eseji dát přímé odpovědi na otázky, které si v úvodu položila, nenabízí vysvětlení, ale popis okolností, které mileneckou, tělesnou lásku provázejí: ztrátu sebekontroly, štěstí, ale i ztrátu důvěry nejbližších nebo interrupce.

A přesto (jako v dobrém veskrze subjektivním problematickém eseji) vystupuje autorka coby obhájkyně této lásky. Obhajuje právo na ni v každém věku a za každé rodinné konstelace. Neboť, jak uvádí, zbavit se jí by bylo jako vzdát se sebe, zakázat si číst a psát.

Camille Laurensová: Láska, román, přeložila Alexandra Pfimpflová, vydal Odeon, 160 stran.