Mluvíme-li o sci-fi, jaký máte vztah ke Karlu Čapkovi?

Veskrze pozitivní. Jenom nejsem bohemista, takže můj vztah je pouze čtenářský a v podstatě laický. Je to jeden z největších českých autorů, já tak dobře psát nikdy nebudu.

V rozhlasovém čtení vaší knihy Boletus arcanus posluchači nedávno slyšeli příběh nikoli nesmrtelné Emílie Marty, ale Gregoryho Martyho. Vy rovněž toužíte po nesmrtelnosti.

Je to připomenutí jednoho z inspiračních zdrojů, což byla právě Čapkova Věc Makropulos. Přišlo mi spravedlivé se k tomu přihlásit. I když píšu úplně jinak a obávám se, že povrchněji než on… A rozhodně nejsem píšícím svědomím národa, ani nechci. Nicméně mi stále připadá, že Čapek je ohromný autor a je dobré se k němu třeba i tímto způsobem vracet.

Máte snad pocit, že člověk touží přesáhnout čas své existence?

Něco zanechat, takové sklony někteří lidé mají. Leckdo už zesměšňoval, že i to malé dítě chce zanechat v nočníku bobeček, ale já myslím, že stejný pud přechází i do dospělosti. Pokud v sobě máte potřebu tvoření, chcete, aby vás dílo přežilo. Jestli se to povede, nebo ne, to záleží na schopnostech i na tom, jak vás obec, která dílo konzumuje a vstřebává, je schopná docenit. Takže člověk se může chlácholit tím, co si říkají zneuznaní vědci: Budu objeven za sto let, jo, pak si vzpomenou. Je to trochu směšné uvažování, ale velmi lidské.

Jak se dnes ohlížíte po času svých začátků, po gotickém románu, se kterým jste se už zapsal do literární historie?

Nejdřív to pro mě bylo něco nového, i když šlo vlastně o návrat ke starým formám a žánrům, které jsem chtěl znovu literárně využít. Zkusil jsem to ještě několikrát, pak mě to přestalo naplňovat. Někteří čtenáři to nadále chtějí, ale já jsem prozatím jinde. Takže začátky jsou dávnou minulostí.

Návraty se konat nebudou?

Nikdy neříkej nikdy, ale zatím mě baví jiné věci.

Postupme k novému románu Urbo Kune. Co je vlastně váš Evrosvět?

Je to paralela k Evropské unii, která se možná odehrává, nebo neodehrává v našem světě, na naší planetě. Je to, dá se říci, i metafora naší dnešní situace, ovšem posunutá do blízké budoucnosti, kde si autor může hrát s určitými možnostmi budoucího vývoje. Je to tak trochu utopie, ale rozumná, málo idealistická a už vůbec ne ideální.

Jak vnímáte jako literární autor smrt svých hrdinů?

Připadám si maličko božsky, když mám nad nimi absolutní moc. Jenomže moc je především odpovědnost, to platí pro politiky i spisovatele. Někdy je proto těžké hrdinu sprovodit ze světa. A také je škoda se dobrých postav zbavovat. Není vůbec špatné je recyklovat v jiných knížkách. To není velký poklesek, seriálovost postav mi nevadí. Rád se toho dopouštím, protože vytvářet neustále nové hrdiny mi přijde marné. Jako autor beztak vidím, jak jsou si podobní.

Takže nejste stoupencem Čapkovy myšlenky, že když autor neví, co s hrdinou, nechá ho zemřít?

Je to spíš bonmot než tvůrčí metoda. Snadnější je nechat zabít vedlejší postavy než hlavního hrdinu. Je to vaše dítě, jste to částečně i vy sám. Byla by to tak trochu sebevražda.

Jak vidíte jako člověk s určitou životní zkušeností budoucnost republiky a Evropy?

Myslím si, že vývoj půjde dál evolučně, snad bez krvavých revolucí. Už kvůli svým dětem doufám, že to tu bude lepší. Ne nějak epochálně, ale aspoň o něco. Nejsem takový nostalgik, abych snad viděl to lepší jen v minulosti, to určitě ne. Přestože jsem v nové knížce značně skeptický k úloze Evrosvěta, k pospolitosti, kterou má Evropská unie ve své ideologii, ale nějak o ní Evropany neumí pořádně přesvědčit. Tohle je přelomová doba, ale na ty nové věci si zvykneme.