Článek
„Muzeum je jako strom a lidé, kteří do něj přijdou, představují jeho kořeny,“ charakterizoval poslání muzea při jeho slavnostním otevření autor realizace, architekt Gilles Marty. Zdůraznil, že je důležité, aby lidé expozici navštěvovali, a ne pouze navštívili. K tomu je má donutit nejen atraktivní prezentace exponátů, ale i proměnlivost výstavy. I když se jedná o stálou sbírku, Marty akcentoval fakt, že každé dva roky se změní dvacet procent vystavených exponátů, takže za určitou dobu se výstava změní zcela.
Atraktivní forma prezentace je však alfou a omegou celé expozice. Návštěvník totiž vstoupí ne do výstavních sálů, ale do mysteriózního barokního divadla. V sugestivním pološeru začíná člověk sám za sebe objevovat dávné příběhy, historické souvislosti i zjevující se osoby andělů, smrti i mnichů. Projekce na stěnách vytvářejí barevné iluze, vidíme ukřižovaného Krista s krvácející ranou, gotického anděla ukazujícího někam do prostoru i Madonu s dítětem.
Když stojíme nad modelem celého kláštera a na zemi svítí písmena Ora et labora, začínáme pomalu chápat, v čem tkvěl ten nekonečný duchovní rozkvět mnišských řádů. Ale zároveň nás jakoby z pološera atakuje nehmotný přízrak pomíjivosti a zániku. Smrt je všudypřítomná. Ne jako zlo, ale jako symbol spravedlnosti a absolutní rovnosti mezi lidmi. V tichém úžasu obdivujeme bělostnou sochu anděla s roztaženýma rukama. Teprve když před skulpturou postojíme déle, zjistíme, proč se dílo jmenuje Harmonie.
Mladická bělostná neposkvrněnost je pomalu špiněna světelnými fleky, které připomínají stařecké skvrny. Nakonec se z krásného anděla díky důmyslné stínohře stane šklebící se kostra, symbol smrti.
Když vyjdeme před budovu muzea, uvidíme na horizontu kulisu poutního kostela svatého Jana Nepomuckého, geniálního díla architekta Jana Blažeje Santiniho. V tu chvíli vše pochopíme. Sami jsme se stali exponátem v muzeu veškerenstva světa. A teprve až dojdeme na konec aleje života a skončíme mezi náhrobky kostelního hřbitova, dosáhneme skutečné vnitřní harmonie.