„Muzeum je jako strom a lidé, kteří do něj přijdou, představují jeho kořeny,“ charakterizoval poslání muzea při jeho slavnostním otevření autor realizace, architekt Gilles Marty. Zdůraznil, že je důležité, aby lidé expozici navštěvovali, a ne pouze navštívili. K tomu je má donutit nejen atraktivní prezentace exponátů, ale i proměnlivost výstavy. I když se jedná o stálou sbírku, Marty akcentoval fakt, že každé dva roky se změní dvacet procent vystavených exponátů, takže za určitou dobu se výstava změní zcela.

Atraktivní forma prezentace je však alfou a omegou celé expozice. Návštěvník totiž vstoupí ne do výstavních sálů, ale do mysteriózního barokního divadla. V sugestivním pološeru začíná člověk sám za sebe objevovat dávné příběhy, historické souvislosti i zjevující se osoby andělů, smrti i mnichů. Projekce na stěnách vytvářejí barevné iluze, vidíme ukřižovaného Krista s krvácející ranou, gotického anděla ukazujícího někam do prostoru i Madonu s dítětem.

V budově bývalého pivovaru se nachází Muzeum nové generace.

V budově bývalého pivovaru se nachází Muzeum nové generace.

FOTO: Jan Šída, Právo

Když stojíme nad modelem celého kláštera a na zemi svítí písmena Ora et labora, začínáme pomalu chápat, v čem tkvěl ten nekonečný duchovní rozkvět mnišských řádů. Ale zároveň nás jakoby z pološera atakuje nehmotný přízrak pomíjivosti a zániku. Smrt je všudypřítomná. Ne jako zlo, ale jako symbol spravedlnosti a absolutní rovnosti mezi lidmi. V tichém úžasu obdivujeme bělostnou sochu anděla s roztaženýma rukama. Teprve když před skulpturou postojíme déle, zjistíme, proč se dílo jmenuje Harmonie.
Mladická bělostná neposkvrněnost je pomalu špiněna světelnými fleky, které připomínají stařecké skvrny. Nakonec se z krásného anděla díky důmyslné stínohře stane šklebící se kostra, symbol smrti.

Výstava se opírá především o výrazné exponáty (Harmonie).

Výstava se opírá především o výrazné exponáty (Harmonie).

FOTO: Jan Šída, Právo

Když vyjdeme před budovu muzea, uvidíme na horizontu kulisu poutního kostela svatého Jana Nepomuckého, geniálního díla architekta Jana Blažeje Santiniho. V tu chvíli vše pochopíme. Sami jsme se stali exponátem v muzeu veškerenstva světa. A teprve až dojdeme na konec aleje života a skončíme mezi náhrobky kostelního hřbitova, dosáhneme skutečné vnitřní harmonie.