Z letošního projevu o stavu země jsem si zapamatoval dva postřehy, oba se týkají dopravy: Teda čížci, z vaší improvizační schopnosti jde hrůza. Parkovat auta uvnitř křižovatky, v území ohraničeném na obou koncích přechodem, jsem nejblíž Praze viděl v Karáčí. Opakuji - parkovat, nikoliv stát se zapnutýma světlama. A lidi se za ty čtyry roky taky čím dál víc vodcizujou. Když jsou v autobuse nebo tramvaji obě sedadla v řadě volná, tak si většina lidí nesedne k oknu, ale do uličky. Je to esteticky nepřirozená prostorová asymetrie. Na tom by si nějaký americký sociolog mohl udělat jméno.

Takhle on nás vždycky kádruje. Tvrdě a nekompromisně. O hezkých a podařených věcech nemluví, že prý to je samozřejmost. Letos to bylo celé okořeněné navíc tím, že třetí z nás, malopodnikatel Petr, se chytil slova improvizace a tvrdě zaútočil.

Ty vole, ty nás tady pořád jebeš, ale kerej národ na světě využil odpadovej obal, konkrétně bednu od banánů, aby z něj udělal základní výrobní předmět i prostředek. Celá tadle sféra se postavila na nohy díky bednám od banánů. Sklad, transport i pult pro tisíce tun zboží. Zadarmiko a ještě je to ekologický. My bysme měli té bedně postavit pomník, protože obrodila našeho obchodnickýho ducha, a ty bys měl hned tady vysolit nějaký baky a furt nereptat. A teď si dáme po deci!

No, pohádali jsme se všichni. Totální fernetóza. To víte - bylinky!

 

Arthur Breisky (1885), spisovatel nejen nevšedního talentu, ale i osudu (zemřel po úrazu jako obsluhovač výtahu v německé nemocnici v New Yorku v roce 1910), je pro někoho pouze dekadentní dandy, pro jiného jediný důstojný český pokračovatel wildeovské a především stevensonovské tradice.

Na internetové adrese kulturně-historické revue lounského regionu REGIZ - Lounský kraj (která vycházela v letech 1996-2001 v tištěné verzi) najdete v archívu výběr z nejzajímavějších článků. Materiály o Breiském z ročníku 1996 (studie, dopisy, básně atd.) jsou soustředěny v jednom souboru, a vytvářejí tak přesvědčivou koláž. Nemohl by se stát (pozdě, ale přece) "prokletý" autor díky nepublikovanému textu o úloze ženy v literatuře guruem českého feminismu?

Je charakteristické pro naši dobu, že žena v literatuře buď vůbec neexistuje, buď zaujímá velice podružné postavení, buď je pouze symbolem ženství, na němž se demonstrují sociální problémy žen, výjimek, kde žena vystupuje bez jakéhokoli ideového studia, bezprostředně, životně, rovnomocně s mužem, je v moderních literaturách relativně velice málo.

A to prosím Arthur Breisky čítával Nietzscheho!