Článek
Základním leitmotivem všech obrazů je především transparentní barevnost a stylový eklekticismus. Franz se opírá o stejné jistoty jako u své hudební tvorby. Když v roce 2013 uvedla Státní opera Praha jeho Válku s mloky, často mu kritika vyčítala přehnanou barvitost hudebních motivů, kýčovitost i kaleidoskopickou změť zvukových cákanců.
Jenže to je materiál, se kterým pracuje a z něhož modeluje výslednou formu. Ve výtvarné tvorbě sází na nejednoznačnost, protože ho zajímá hlavně fantazie. Stylově sahá k impresionismu, fauvismu, abstrakci i pop artu.
Popartové ironické šlehy prokládá barevnými plochami. Proniká konkrétno-abstraktem proto, aby vytvořil určité napětí. Člověk se soustředí na jemu známý předmět (revolver, květ, myš), ale při pozornějším vizuálním ohledání celé plochy zjistí, že důležitý je celkový kontext, do kterého výtvarník dané prvky umístil.
Nejsilnější jsou Franzovy nápady u čistě abstraktních děl, jako je Pomerančovník a Rybičky. Z dálky působí jako Rorschachovy psychologické testy a z blízka jako Chagallovy snové vize. Záleží totiž na tom, odkud a z jakého úhlu tyto obrazy sledujeme.
Pokud budeme přistupovat k výtvarnému dílu Vladimíra Franze jako k prvoplánové provokaci bývalého prezidentského kandidáta, ochudíme se o nesporně zajímavý estetický zážitek.