Ďurica nahrál kolekci, o které prý vždy snil. Od předešlé nahrávky Dávno zemřel rock’n’roll se na ní výrazně posunul. Změnil přístup k práci, obklopil se profesionály a hudebně i osobnostně povyrostl. O tom ostatně svědčí i sebejistota, se kterou se na desce prezentuje. Prošel zjevně obdobím, kdy byl schopen sypat z rukávu písně s potenciálem oslovit běžné hudební spotřebitele. V mainstreamu, do kterého dnes nesporně patří, je to schopnost k nezaplacení.

Ďurica navíc nenechal nic náhodě. Na post producentů si pozval hned několik osobností, texty mu napsal zkušený Vlado Krausz, který píše slova pro písně IMT Smile nebo Kataríny Knechtové.

Obal nového alba Adama Ďurici.

Obal nového alba Adama Ďurici

FOTO: Universal Music

Mandolína je ale jako celek prvoplánová a nevyrovnaná. Ďurica a jeho tým další písně uzpůsobili zvuku úspěšných singlů a pokračují ve stejném duchu, aniž by se snažili písničky od sebe nějak oddělit. Celkově to činí album poněkud jednotvárné, tím spíš, když Ďurica příliš nepracuje se svým pěveckým výrazem a zůstává po celou dobu monotónní jako celá nahrávka.

Od šesté skladby Trest smrti navíc desce takříkajíc spadne řetěz, protože pro ni i pět (!) následujících zvolili Ďurica a jeho tým střední až pomalé tempo, jež je takto soustředěné opravdu úmorné.

Ano, zpěvák má celkem příjemný hlas, je schopen obstarat si melodický vkusné písně, ale není v nich žádné kouzlo. Chybí jim vzrušení, stejně tak byť jen malinkatý pokus udělat na kolekci alespoň něco trochu jinak, než jak to bylo dané prvním singlem. A prostředku desky se nedostává žádné živelnosti ani energie.

Adam Ďurica: Mandolína
Universal Music, 42:34

Celkové hodnocení: 40 %