Nikdy se neoženil, vše podřídil jen práci. Horečně kreslil nové a nové projekty plné odvážných uměleckých nápadů. Vážil si jich natolik, že chtěl, aby vyšly tiskem jako kniha a staly se jakousi školou architektury. Tuto tvůrčí posedlost ale ve stáří provázely čím dál tím silnější psychické záchvaty, které Borrominiho téměř zbavovaly jeho lidství.

Podrobně o tom psal jeho barokní životopisec Lione Pascoli. Melancholické stavy podle něj vyvolávaly spory ohledně římských zakázek i oslnivý úspěch jeho konkurenta Berniniho, tvůrce oblíbeného u papežů a kardinálů. Bernini dokázal svojemecenáše zcela okouzlit, Borromini je naopak popuzoval tvrdohlavostí a nedostatkem taktu.

Záchvaty melancholie

Pascoli uvádí, že kvůli trudomyslnosti se architekt vydal do rodné Lombardie, ale pak se vrátil do Říma a záchvaty pokračovaly. Dělal prý neuvěřitelné grimasy, křivil tvář na desítky bizarních způsobů, převracel oči překvapivým způsobem a řval jako rozběsněný lev. Nemoc ho změnila tak, že prý jen málokdo by v něm poznal Borrominiho z předchozích let.

Lékaři dospěli k závěru, že architekt nesmí být ponechán o samotě, musí se mu vzít vše, co ho rozrušuje, a pokud se dostane do stavu záchvatu, je potřeba ho utišit a uložit do postele, aby usnul a nalezl klid během spánku. Moc to ale nepomáhalo. Navíc umělec všechna opatření považoval za něco, co je namířeno proti jeho osobě. Nabyl dojmu, že je obětí těch, kteří se o něj ve skutečnosti starají. Vše vyvrcholilo sebevraždou.

Pascoli popisuje, jak v polovině léta 1667 Borromini uprostřed noci zavolal na sluhu, aby mu přinesl světlo, ale ten – poučený lékaři – to odmítl a vyzval ho, aby zůstal v posteli a snažil se usnout. Jenže spánek nepřicházel a Borromini se neustále převracel z boku na bok. Sluha dokonce zaslechl, jak hlasitě volá k bohu.

„Kdy už konečně bude mít moje duše pokoj? Kdy se zbavím bolestí? Chci usnout a nemohu. Mluvím ke svým nejbližším a oni mi nerozumí. Chci světlo a nikdo mi ho nepřinese. Chci psát a oni mi to nedovolí. Toužím po klidu, ale toho se mi nedostává. Co tady ještě dělám v tom ukrutném a nesnesitelném žití?“

Nakonec Borromini potmě našel u postele meč, po vzoru antických vojevůdců obrátil ostří proti sobě a nalehl na něj. S mečem ale nezacházel tak šikovně jako římští vojáci, takže si způsobil jen těžká zranění a nadále zůstával při životě. Sluha přivolal pomoc, včetně ranhojiče. Umělce položili do postele. Zraněný si vyžádal zpovědníka, sepsal testament a po několika hodinách 3. srpna 1667 zemřel. Smrt byla podle Pascoliho nešťastnou souhrou okolností i důsledkem duševní choroby.

Výslech zraněného

Pascoliho text vznikl až půl století po Borrominiho odchodu do záhrobí, takže vše není zcela přesné. Naštěstí se nám o sebevraždě zachovaly i autentické dobové dokumenty.
Událost se stala v noci z 1. na 2. srpna 1667 a Borromini žil nejen pár hodin, ale dokonce celý den. Podrobně ho vyslechla i městská stráž, která vyšetřovala, jak k události došlo a zda mu smrtelné zranění nezpůsobil někdo cizí. Protokol se zachoval v římském archivu a v roce 1881 ho zveřejnil italský badatel Antonio Bertolotti.

Francesco Borromini

Francesco Borromini

FOTO: Foto archív Petera Kováče

Vážně zraněný Borromini vypovídal, že se od svátku Máří Magdalény (tj. 22. července) cítil zdravotně velmi špatně a prakticky vůbec nevycházel z domu. Jeho sluha se jmenoval Francesco Marsari a pracoval jako mladý mistr na dostavbě chrámu San Giovanni Battista dei Fiorentini, kterou Borromini vedl. Mimochodem, právě v interiéru této římské stavby se dnes nachází i Borrominiho hrob.

Architekt se už večer rozhodl, že sepíše testament. Sepisování se protáhlo. Marsari ulehl ve vedlejším pokoji a vyzval Borrominiho, aby konečně zhasl lampu a šel také spát.

Mistr ho poslechl, ale po půlnoci se probudil a opakovaně žádal Franceska, aby mu přišel rozsvítit. Zjevně chtěl v testamentu něco dopsat. Rozespalý Marsari ale nehodlal vstát a opakovaně ho odbyl. Umělec se znovu snažil usnout, leč marně. Naopak hodinu po hodině vzrůstaly jeho negativní emoce.

Nalehnutí na meč

Borromini si vzpomněl, že má za postelí schovaný meč, a rozhodl se se vším skoncovat. Rukojeť opřel o lůžko, ostří si dal k boku a nalehl na něj tak silně, že meč projel skrz naskrz celým tělem. Upadl na cihlovou podlahu a začal strašlivě křičet.

Marsari vběhl do místnosti a spatřil svého mistra v tratolišti krve. Zavolal okamžitě pomoc. S dalšími vytáhli meč z těla a položili Borrominiho zpět na lůžko. Městské stráži architekt doznal, že se k činu odhodlal sám a bez donucení. Jeho výpověď je překvapivě věcná. Možná ji trochu upravoval písař, který záznam stylizoval. Snad proto umělcovo líčení o sebevraždě postrádá téměř jakékoliv emoce.

Historik umění Rudolf Wittkower, znalec římského baroka, tvrdil, že Borromini se při svém odchodu ze světa inspiroval v životopisech antického spisovatele Plutarcha, konkrétně v biografii, kde je vylíčeno, jak spáchal sebevraždu starořímský senátor Cato mladší, jeden z odpůrců Julia Caesara. Umělcova smrt tak měla být stejně dramatická a okázalá jako jeho římská architektura. Ale podle polského znalce Jana Bialostockého, který se problémem detailně zabýval, nic nenaznačuje, že by odchod Borrominiho ze světa byl jakýmsi divadlem určeným pro veřejnost.

Čtyřiadvacet hodin umírání

Sebevražda však měla značný ohlas. Zaujala i slavného barokního teoretika umění Filippa Baldinucciho, který dokonce kvůli informacím vyhledal přímého svědka. Šlo o architektova bratrance a dědice Bernarda Borrominiho, který onoho osudného dne u svého příbuzného večeřel.

Bernardo tvrdil, že to byl Marsari, jenž osudnou noc bezprostředně vyvolal architektovo afektované jednání. Nicméně také uvádí, že sám Borromini sluhovi, který mu nechtěl přinést světlo, odpustil a během mnoha hodin umírání mu odkázal docela slušnou sumu peněz.

Borrominiho kostel Sant’Ivo alla Sapienza s pozoruhodnou věží, která působí jako dílo barokního Gaudího.

Borrominiho kostel Sant’Ivo alla Sapienza s pozoruhodnou věží, která působí jako dílo barokního Gaudího.

FOTO: Foto archív Petera Kováče

Bernardo se stal současně autorem teorie o spiknutí architektových spolupracovníků, kteří se chtěli zmocnit Borrominiho uměleckého odkazu. Umělec si toho prý byl vědom a záměrně několik dní před smrtí spálil všechny kresby, které chtěl původně zveřejnit v podobě grafického alba rytin. Sužovala ho obava, aby jeho architektonické nápady jiní nevydávali za svoje projekty, což v něm vyvolávalo další a další deprese směřující k šílenství.

Borrominiho smrt, následkem nalehnutí na „malý meč“, jak zbraň popsal jeho bratranec Bernardo, nastala po nekonečných čtyřiadvaceti hodinách 3. srpna 1667 v důsledku vnitřních zranění a ztráty krve.