Přijedete v rámci turné k nové desce Shockwave Supernova. Odhaluje to album nějakou vaši stránku, kterou fanoušci dosud neznali?

Každé takové album prozradí o vaší osobnosti něco nového. Něco o nadějích, snech a touhách. Tohle album je volně koncipované tak, že mám alter ego, které nade mnou při koncertech přebere vládu. Já s ním na desce vnitřně zápasím. Hádáme se, protože se mě snaží přesvědčit o všech skvělých věcech, které pro mě udělalo. A já se snažím upozornit ho, že bude muset dospět v opravdovou osobu, přestat bláznit a bude se muset stát lepším muzikantem a autorem.

Album tedy zachycuje umělecký boj?

Je to takový humorný příběh o tom, jak si umělec vytvoří ze situace, kdy má skládat a hrát, takřka psychózu. To se často stává. Umělci tráví dost času sami se sebou. Často jsou to lidé, kteří nejsou sociálně zdatní, neumějí se potýkat s ostatními. Nicméně jejich síla je v tom, že se dokážou držet stranou a získat tak jiný náhled na lidstvo. Pak můžou poskytnout umění.

Vypozoroval jsem, že něco podobného se mi v posledních letech děje, a album to dokumentuje. Tento koncept mi také poskytuje svobodu. Pro album jsem mohl skládat a hrát hlouběji, výbušněji a jinak než obvykle. Bylo to pro mě něco jako větší plátno.

Využijete koncept alter ega během koncertů, nebo zůstane pouze na albu?

To je vlastně legrační otázka, protože si myslím, že album ukazuje, že tato postava byla v mých představeních vždy přítomna. Vědí to moji přátelé, kteří se mi při koncertech smějí. Ptají se, kdo je ten chlapík na pódiu a že to není ten Joe, kterého známe. Je časté, že se hudebníci v soukromém životě za oponou zdají být stydliví a rezervovaní. Jakmile se ale dostanou před oponu, stanou se z nich extroverti. Myslím, že takto si stydliví umělci kompenzují nedostatek sebevědomí ve chvíli, kdy mají vystoupit před pěti tisíci lidmi.

Přehráváme. Vždycky jsme to tak dělali. Stydlivá osobnost nám umožní hlouběji rýt v emocionálních tématech. Koncertní síla pak vychází ze zkušenosti, kterou nabereme jako introverti a na pódiu ji vyneseme na světlo. Je divné o tom takhle mluvit, ale hraju na kytaru od čtrnácti, takže jsem měl hodně času o tom přemýšlet.

Tvrdíte, že jste typ umělce, který není příliš sociálně zdatný. Jak to jde dohromady s tím, že musíte vyjít s dalšími hudebníky v různých kapelách a projektech?

Sdružujeme se, protože jsme členy stejného klubu. Je to vlastně docela vtipné. Vezměte si třeba mého dobrého přítele StevaVaie, kterého znám od doby, kdy byl malý kluk. Učil jsem ho, jsme ze stejného města. Steve je mi podobný v tom, že je na pódiu velmi okázalý. Má rád kostýmy, hodně se hýbe. Jeho spolupráce s Davidem Lee Rothem byla manifestem dobré rockové show. Ale když s ním trávíte volný čas, zjistíte, že je velmi klidný, velmi přemýšlivý. Není ani trochu tím, koho vidíte během koncertu, ale miluje show, a když je před diváky, tíhne k ní.

Mám mnoho přátel, u kterých by vás nenapadlo, že explodují, sotva vstoupí na pódium. V tu chvíli se z nich stanou zvířata.

Užíváte si moment, kdy vstoupíte na pódium a probudí se ve vás energie?

Myslím, že ano. Pokaždé mám před koncertem chvilku, kdy se ptám sám sebe, zda je dobrý nápad vystoupit před tisíce lidí. Ale ve chvíli, kdy to udělám, je to pro mě to nejpříjemnější místo a cítím, že se budu maximálně bavit. Neumím to vysvětlit, ale mám to tak od té doby, co jsem poprvé jako dítě hrál na veřejnosti. Vteřinu předtím jsem vyděšený, ale když se to pak děje, cítím se šťastný.

Jak důležitý je pro vás samotný nástroj? Ovlivňuje konkrétní kytara způsob hry?

Myslím, že je důležité mít různé nástroje. Pro společnost Ibanez jsem navrhl kytaru, která umožňuje hrát různé styly napříč žánry. Některé nástroje takové nejsou a hodí se třeba jen pro vintage blues nebo jazz, což je skvělé, když jste vyznavač toho žánru. Já jsem ale rockový hudebník a rock je podle mě nejširší hudební styl, jaký kdy vznikl. Rocková hudba dokáže pracovat s jakýmkoli žánrem a přijmout ho za svůj. To vyžaduje velmi flexibilní kytaru.

Máte ve své sbírce kytary, kterých byste se nikdy nechtěl vzdát?

Svým způsobem jsou to skoro všechny. Mám s nimi spojené vzpomínky a baví mě je pořád mít. Nicméně jsem zjistil, že se posunuju. Třeba se vzbudím a napadne mě, že bych chtěl, aby byly pražce u kytary o kousek vyšší, než je obvyklé. Tak se nástroje pomalu proměňují. Je to důležité, protože nové nástroje jsou další inspirací. Občas milujete nějakou kytaru, a když se k ní po deseti letech vrátíte, nechápete, proč jste ji měl tolik rád.

Vyučujete ještě hru na kytaru?

Profesionálně už neučím přes dekádu. Skončil jsem v lednu 1998. Jednou za čas dám nějaké kytary do charitativní akce a nabídnu k nim lekci. Když jsem se začal pokoušet o sólovou kariéru, přišlo mi to zajímavější než učit v obchodě s kytarami. Turné a nahrávání desek mě prostě bavilo víc. Jakmile mi to fanoušci umožnili, skočil jsem po tom.

Vydal jste dvě alba s projektem Chickenfoot. Jaké máte plány?

Aktuálně jsem se posunul od totální beznaděje ohledně tohoto tématu k tomu, že jsem opět začal doufat. Já pořád psal písničky a posílal je klukům. Až nedávno se Chad, Mike a Sam nadchli jedním kouskem. Už jsme tu píseň nahráli a dokončili. Můj nejsmělejší odhad je, že bychom do půl roku mohli udělat EP. Musíme vymyslet dobrý způsob vydání. Neřekl bych ale, že je naděje na regulérní album a turné.

Proč?

Jsme moc zaneprázdnění svými kapelami. Myslím, že u Red Hot Chili Peppers, kde hraje Chad Smith, je na spadnutí nové album a turné. Všichni na to čekají. Ale také myslím, že si ještě s hudbou Chickenfoot nějakou zábavu užijeme.

A co zábava s projektem G3, respektive G4, kdy vystupujete spolu s dalšími skvělými kytaristy?

Myslím, že do toho musíme opět praštit. V rámci The Shockwave Tour jsme dostali tak moc úžasných nabídek a pozvání, že se snažíme vymyslet, jak bychom to mohli v následujících dvou letech uskutečnit. Pracujeme na tom.