Sledujeme v nich československé zpravodajce a četníky řešící nacistické výboje v Praze, politické provokace a dělnické nepokoje v severních Čechách i otrávený alkohol v divočejších krajích kdesi u Mukačeva. Jde o akčním dějem naplněné črty, historicky přesné a určitě ne nudné. Pomáhá jim, že vyprávějí o lidech a místech v dnešní literatuře ne zcela provařených. Autor si našel docela málo využitou „niku“.

Slabší jsou dialogy – nevěrohodné, šroubované. Opravdu nelze věřit, že by nějaký agent v noci při přestřelce mluvil takto: „Poloautomatická pistole na sedm ran, ráže sedm pětašedesát milimetru... standardní zbraň maďarských bezpečnostních složek...“

Navíc staví všechny příběhy podle jasného vzorce, který koření kdesi v hollywoodské optice či v televizních seriálech. Psychologicky nepříliš realističtí českoslovenští agenti, vždy velmi bodří, jasnozřiví a milující své manželky (jako by žili bez jakýchkoli temných démonů v duši) v příkladné kooperaci případ vyřeší a lumpy zlikvidují. Když někdo umře, je to vždy jen bezvýznamný četník z nějaké díry za Prahou.

Dalo by se klidně odpustit, že případy trošku trpí příliš častým vysvětlováním interních sporů v prvorepublikové zpravodajské službě a zbytečně se opakují některá sdělení (Holešovice jsou německá čtvrť, vztah Němců k Československu). Jenže z textu nepříjemně vyčnívá pedagogická dikce. Jako by autor byl spíše historikem, nikoli spisovatelem.

Celkově je styl knížky kostrbatý. Povrchní čtenář to nemusí vnímat, ale při trochu poctivější četbě zjistíte, jaké množství jazykově neobratných spojení, a hlavně klišé a prázdných frází se na vás valí. A tak nám „horkokrevný Jihoslovan“ ve „stověžaté matičce Praze“ „kuje železo, dokud je žhavé“.

Celkové hodnocení: 55 %