Má nicméně koncept. V textech se objevuje téma stárnutí, respektive moudření. Kapela se na ně zaměřila vědomě, a možná i to byl důvod, proč lpěla na tom, aby se zvuk nové desky přece jenom trochu lišil od zvuku kolekcí předešlých a aby byl v tomto ohledu sofistikovanější.

Problém je, že se The Maccabees příliš obepínají indie rockem. Jsou v tom styloví, což je sympatické, zároveň si tak ale vytvořili clonu, která je poutá v žánrovém hájemství na jedno místo a neumožňuje jim expandovat.

Několikrát je na desce patrné, že se kapela přiblížila k výrazné pasáži, která by si zasloužila rozvinout. Zřejmě v návaznosti na své indie poselství ji ale nedokončí ani neprohloubí. Vrátí se ke svému zvuku, zklidní se, vsadí spíše na aranže či barvitost zvuku nástrojů, a drží si dál svůj trochu unylý styl.

Obal nového alba Marks To Prove.

Obal nového alba Marks To Prove.

FOTO: Universal Music

Připusťme, že tento přístup může být pro mnohé sympatický. S ohledem na přirozenost hudební progrese je to ale spíš překážka.

Přitažlivé jsou na desce svižnější skladby. Mají v sobě přece jenom více rocku, energie a jsou to ony, které naznačují, co všechno by kapela mohla se svým soundem dělat. Jakmile dojde na písně vedené v poklidném tempu, dostavuje se pocit jisté marnosti. Tyto kompozice působí jako sedativa. Způsobují klidnost, uvolnění a také pocit, že usnout by bylo to úplně lepší.

Na kapelu poměrně vitální je úvodní Mark To Prove It, hezký je bluesový začátek v River Songu, Ribbon Road má zajímavý rytmus. Na druhou stranu Spit It Out, Silence či Slow Sun jsou nesmírně utahané, nezáživné a pohříchu seřazené takřka za sebou. Na tom místě, ve svém středu, deska ztrácí potenciál a přitažlivost.

The Maccabees: Marks To Prove It
Universal Music, 41:23

Celkové hodnocení: 55 %