Ale Soňa Červená vedla život vždy podle svého, a zdá se, že se jí to až dodnes vyplatilo.

Dcera kabaretiéra a spisovatele Jiřího Červeného měla k hudbě blízko. Srdce diváků získala ponejprv po válce po boku Jana Wericha jako Káča v muzikálu Divotvorný hrnec.

Jejím osudem ale byla opera, v níž vynikla jako Carmen, Orfeus, Amneris, Klytaimnéstra, Herodias a v řadě dalších velkých rolí, za něž obdržela v Berlíně poprvé prestižní titul komorní pěvkyně (Kämmersängerin). V roce 1962 emigrovala do západního Berlína a otevřela se jí cesta na světová jeviště.

Vždy toho chtěla vyzkoušet co nejvíce. Točila filmy, učila kolegy zpívat česky Janáčka, věnovala se současné operní tvorbě i melodramu a po ukončení operní kariéry i činohře.

V hamburském Thalia Theater spolupracovala mimo jiné s Robertem Wilsonem, s nímž ji pojí přátelství dodnes. Po návratu do Čech se zapojila i do domácího dění.

Skladatel Aleš Březina pro ni napsal opery Zítra se bude… a Toufar, v Národním divadle účinkovala ve Wilsonově režii v Janáčkově opeře Osud, v titulní roli Čapkovy Věci Makropulos či v inscenaci 1914. Za své umění získala řadu prestižních ocenění. Jejím mottem je dívat se dopředu a nestýskat si. Ostatně její vzpomínky nesou název Stýskání zakázáno.