Příběh třicátníka, kterému se život zhroutil do deprese, do ztráty smyslu, se dá číst různě: lze ji odmítnout podobně jako to udělala část francouzských kritiků, nebo přijmout jako splněný úkol literatury, která má vyprávět o světě důkladněji než jiné obory. Ostatně s vědami o člověku se Houellebecq nemaže a například s psychoanalýzou si to v knize vyřizuje podobně jako s islámem:

Absolutní pauperizace

Štědře placení, namyšlení a hloupí psychoanalytici u svých takzvaných pacientek definitivně hubí jakoukoliv schopnost lásky, ať už duševní či tělesné; vlastně se chovají jako úplní nepřátelé lidstva. Psychoanalýza, neúprosná škola egoismu, se s největším cynismem zmocňuje správných, třebaže poněkud ztracených dívek, aby z nich nadělala hnusné, šíleně egocentrické krávy, schopné vyvolat jedině oprávněný odpor. Ženě, jež prošla rukama psychoanalytiků, rozhodně není možné věřit. Malichernost, egoismus, arogantní hloupost, naprostá absence smyslu pro morálku, chronická neschopnost milovat: takový je úplný portrét ženy "v analýze".

Ale podobně dráždivě se Houellebecqův hrdina dívá i na optimisticky přesvědčené nositele postkeynesiánských hospodářsko-politických modelů:

Stejně jako neomezený ekonomický liberalismus má z analogických důvodů i liberalismus sexuální za důsledek projevy absolutní pauperizace. Někteří mají sexuální styk každý den; jiní pětkrát nebo šestkrát za život nebo nikdy... Závisí to na tom, co nazýváme "zákonem trhu". V ekonomickém systému, kde je zakázáno propouštění, může víceméně každý najít své místo.

V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít partnera do postele. V naprosto liberálním ekonomickém systému někteří hromadí obrovská jmění a na jiné čeká nezaměstnanost a bída. V naprosto liberálním sexuálním systému vedou někteří pestrý a vzrušující sexuální život, kdežto jiným nezbývá nic než masturbace a samota...

Houellebecq, český Emil Hakl

Houellebecq mi ze současných českých autorů, kteří za něco stojí, připomíná nejvíce Emila Hakla. Houellebecqův "hrdina" svou neukotveností, permanentním rozčarováním i nedostatkem nadšení pro svět provokuje i utěšuje. Snad jen s tím rozdílem, že Haklův vypravěč je proti Houellebecqovu vlastně veselý chlapík plný optimismu a ve srovnání s Francouzem vyniká nepochopení Haklovy reflexe - mám na mysli hned několik recenzních glos, jejichž autorky spojuje redakce a stránky Literárních novin - jako fatální nedorozumění.

A je proto milé, že právě v Literárních novinách se dostalo prostřednictvím Jovanky Šotolové Houellebecqovi zatím nejrozsáhlejší propagace v českých médiích (už v roce 1999 o něm psala, že má neobyčejný talent pro potměšilý sarkasmus na hranici urážlivosti).

Rozšíření bitevního pole je sugestivní vyprávění, docela pochopitelně často přijímané jako soudobá variace findesiéclismu (v souvislosti s další autorovou tvorbou i jeho vrstevníky). Houellebecqovu provokativnímu úsilí však dává nový smysl, jímž se liší (podobně jako po svém a nezávisle na něm český Hakl) od dávných dekadentů, jeho kritický a v důsledku pozitivní, protože inspirující odstup od masového oblbování a blbnutí. Jak uvedl v jednom z rozhovorů:

Když jsem byl mladší, moc těžce jsem snášel všechny ty baba, rasta, pankáče, okcitánské regionalisty... Zkrátka pokaždé, když mám před sebou nějaké kmenové hnutí, jsem sarkastický a zlý. Já sám jsem nikdy nepatřil k žádnému kmenu a pociťuji hluboké opovržení k lidem, kteří se nechají uzavřít do tohoto typu přináležitosti. Přidají se k nějaké stupidní sub-kultuře, cele definované módou a trhem, a odmítají komunikovat mimo svůj kmen. Chtěl bych mít co do činění s lidmi, kteří jsou především tím, čím jsou.

Solidní souhrn informací o jednom z nejvýraznějších současných francouzských spisovatelů nabízejí internetové stránky www.iliteratura.cz, na které se dostanete i přes jejich frankofonní specializaci www.livres.cz

Michel Houellebecq: Rozšíření bitevního pole

Mladá fronta 2004

Přeložil Alan Beguivin

160 stran, cena neuvedena