Věnujete se nejen improvizaci, ale také skládáte. Čím pro vás mají tyto dva způsoby tvorby blízko?

Když skládám, dbám na velmi přesný zápis a chci, aby skladba vytvářela při provedení podobný pocit jako improvizace. A když improvizuji, chci, aby hudba působila, jako by byla složená předem.

Nedá se však nikdy mluvit o zcela čisté improvizaci. Součástí hry na jakýkoli nástroj je paměť svalů, mohu-li to tak nazvat, protože se při hraní učíte techniku hry a musíte si různé postupy zapamatovat. Krása tvorby je však v tom, že můžete do nových vzorů přeskupovat postupy, které už znáte, a odhalovat tak něco nového.

Zážitky z koncertů improvizované hudby mohou být fantastické, ale nemusí být přenositelné na zvukový záznam, který posloucháte, aniž byste byl svědkem toho, jak hudba vzniká. Celá idea dokonalosti, které se snaží hudebníci na Západě dosáhnout, je zcestná, jde o prázdnou dokonalost, chybí jí pohyb, což neznamená, že si někdy nechci poslechnout virtuózní hráče. Nejde však o to, aby lidé říkali, jak rychle hraje nějaký kytarista, ale především aby něco cítili vevnitř.

Jak jste se k hudbě dostal? Má ta vaše nějaké kořeny, ze kterých vycházíte?

Ano, má kořeny. Jsou široce rozprostřené od výtvarné umění přes fantasy až k vědě - dlouho jsem studoval matematiku. Jako dítě jsem si dokonce myslel, že budu vědcem, tedy s výjimkou chvil, kdy jsem kreslil. Malování a kreslení je mojí další vášní, ale rodiče byli proti. Můj otec se výtvarnému umění věnoval do té doby, než založil rodinu, pak si musel najít mnohem výnosnější zaměstnání. Spíš než o vědě jsem však snil o vědecké fantastice.

Nedávno jsem v jednom rozhovoru říkal, že moje hudba má stejný vztah ke skutečné hudbě jako science-fiction k opravdové vědě. Je to spekulativní hudba, která nezapadá do kategorií. Představitelé klasické hudby to označují jako rock, rockeři říkají, že je to jazz, jazzmani zase, že jde o noise. Zůstávám mimo kategorie.

Jak jste se dostal k experimentální hudbě, jakou produkovala newyorská scéna no wave?

Když vznikala, byl jsem od ní izolovaný, v letech 1974 až 1978 jsem žil v Buffalu a pak rok v Massachussets. Neposlouchal jsem rock, ale soudobou hudbu a tvorbu Anthony Braxtona, Cecila Taylora, Milese Davise nebo Captaina Beefhearta. Když se však ke mně dostaly nahrávky Pere Ubu a kompilace No New York, tak jsem si řekl, že to je dobré, že se dá opravdu dělat něco extrémního.

Záhy jsem se přestěhoval do New Yorku a cítil jsem se tam jako doma. Je však nutné si uvědomit, že to tehdy byla velmi malá scéna, důležitá pouze pro pár lidí. Ale to byl před námi i případ Velvet Underground - kdyby se měli sejít všichni, kdo si činí nárok, že je na konci 60. let viděli, klidně by se vešli do Madison Square Garden. Když někde hráli Velveti, přišlo na ně sto lidí.

Přetrvalo v New Yorku ještě něco z no wave?

Zůstali z ní jen výborní hudebníci, kteří dělají výtečnou hudbu, ale scéna už neexistuje, protože sociálně, kulturně a ekonomicky se všechno změnilo. New York se stal místem pro bohaté lidi. Drahý je dokonce i Brooklyn nebo Queens. Pár lidí sice zůstalo, protože si udrželi nízké nájmy, ale dnešní živou uměleckou scénu tvoří především mladí. Ovšem ti, kteří by do města přijeli z neznáma, by se k ní těžko mohli připojit, protože musí věnovat veškerý čas tomu, aby si vydělali na drahý newyorský život.

V současném světě však není nutné, aby všichni působili na jednom místě. Na webových projektech spolupracují lidé, kteří mohou žít, kde je jim to vyhovuje, klidně v nějakém zapadákově. Přitom mohou sledovat aktuální trendy v umění, navštěvují virtuální galerie a poslouchají mp3 s nejnovějšími nahrávkami od umělců z celého světa.

To je důležité v době nového ekonomického feudalismu, kdy nadnárodní korporace pracují se strachem a využívají mýtu nacionalismu, aby lidé věřili, že jsou odděleni od ostatních národností. Eliminují střední třídu a snaží se, aby vzdělání bylo dostupné jen bohatým, kterým budou všichni ostatní sloužit, což je nová forma nevolnictví.

Přitom ve stejné době tytéž společnosti působí bez ohledu na hranice, aby si zajistily co největší zisky. Když zjistí, že najdou lacinější pracovní sílu v Polsku, propustí Američany a otevřou pobočku v Polsku. Přijdou-li na to, že ve Vietnamu je pracovní síla ještě levnější, propustí Poláky a přesunou se do Vietnamu.

Ovlivnila vás židovská kultura?

Jsem Žid, takže vše, co vytvářím, je nutně židovské, neberu to ovšem jako něco determinujícího, přestože moje matka přežila holocaust. Představy takzvané newyorské radikální židovské kultury jsou podle mne úplně pitomé, zejména způsob, jakým ji definuje John Zorn, který stál u jejího zrodu. Jeho přístup mi připomíná radikální pravici. Je velmi sionistický a velmi nacionalistický tím nejhorším možným způsobem, miluje všechno, co dělá Izrael, bez ohledu na to, jestli je to dobré nebo špatné. Přirozeně nemohu mluvit za něj, ale znám ho velmi dobře, je to můj velmi dobrý přítel, patří skoro do rodiny, jakmile však přejdeme k politice...

Já nenávidím nacionalismus a náboženství. Jsem proti sionismu, ale sionismus není totéž co judaismus. Z historie jsem pochopil, jak špatné jsou nacionalismus i náboženství, jak je nebezpečné, když se na svět pohlíží jejich prizmatem. Proto jsem na první ročník festivalu radikální židovské kultury, který pořádal Zorn, připravil skladbu Intifáda. Lidé bučeli.

Co si myslíte o radikální židovské kultuře?

Její kvalita se velmi liší. Revival klezmeru představuje prachobyčejný kýč, přináší pár lidem dobré peníze, a to mne nezajímá. Označovat však klezmer za novou radikální židovskou hudbu je jako vzít černochy, obléci je do pracovních overalů, dát jim bendža a nechat je zpívat "oh masa, masa".

Pro mnohé lidi je snazší se ohlížet než se dívat dopředu. V tom taky vidím problém postmoderny. A veškerého umění, které se jen dívá do minulosti, z níž se bere to, co se mu hodí, a přetváří to do něčeho, co se hodí tak ke kávě, do knihy opatřené poznámkami, vysvětlujícími veškeré významy, takže v ní není žádné tajemství.

Vy se neohlížíte?

Pro mě jsou důležité věci, které jsou tak staré, že už jsou zapomenuté. Některé velmi avantgardní ideje jsou ryze primární, velmi prvotní, což je důvod, proč jsem se nyní vrátil ke studiu biologie a matematiky. Současné skladby pro můj orchestr Carbon vycházejí z teorie chaosu, fraktálů a z otázek rekombinace genů. Snažím se modelovat procesy, které jsou velmi starobylé, ale dělám to bez nějakých očekávání, že bych ohromil publikum.