V Bremerhavenu jsem například navštívil ponorku Wilhelm Bauer (a do teď z toho mám v noci klaustrofobní můry), v Cuxhavenu zase "Americký přístav", odkud na přelomu 19. a 20. století odjely více než dva milióny Evropanů (i Čechů, Moravanů a Slezanů) hledat štěstí nejen v Americe, ale i v Austrálii a Jižní Africe. Taktéž jsem s hrdostí přehlížel 16 km široké Labe na konci jeho cesty do moří - a pak že se v Česku nerodí velikáni.

Ale nejradostnější dobrodružství jsem prožíval permanentně při průjezdu Šlesvickem-Holštýnskem. Jak to napsal ve světoznámém románu Miguel de Cervantes y Saavedra?

V tom spatřili třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů, které jsou na té rovině, a don Quijote, uviděv je, řekl svému zbrojnoši: "Štěstí řídí naši věc lépe, než jsme si dovedli přáti. Neboť hleď, příteli Sancho Panzo, tamto se ukazuje třicet, nebo ještě o trochu více ohromných obrů, s nimiž míním zápasit a všechny je pobít a jejich kořistí počne naše bohatství. A bude to spravedlivý boj a velká zásluha před Bohem odstranit takové býlí s tváře země."

Bejlí je ve Šlesvicku-Holštýnsku nepočítaně - naprostá většina evropských větrných elektráren je totiž v Německu (15 800 "kusů" zajišťuje 6,55 procenta spotřeby elektrického proudu; údaj z června 2004, více na stránkách Česko-německého větrného serveru, www.vetrnyserver.cz) a naprostá většina je na severu.

A nejsou to podle mne žádní voškliví příbuzní Temelína, naopak řady bílých sekáčů vzduchu působí sice futuristicky, přitom však neobyčejně přívětivě, domácky. Jako byste si prohlíželi pohlednice z přelomu 19. a 20. století se Sněžkou, kolem které krouží vzducholodě, jako byste se ocitli v ilustracích knížek o Neználkovi.

(Pravda - editor Salonu je reprezentantem opačného názoru: krajinu podle něj esteticky ničí a jejich ekonomický i ekologický přínos považuje za sporný. Tak si vyberte - buď já, nebo on!)

Jak by si s nimi poradil nějaký současný důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, to si můžeme jen domýšlet. Ale protože současné donkichotství má opačná znaménka - i on by možná zálibně pohlížel na tu krásu. Při té příležitosti je třeba vyslovit lítost nad tím, že montypythonovec Terry Gilliam nedokončil svoji filmovou kichotovskou verzi.

www.phil.muni.cz/~jirka/children/ostatni.html

Pod touto adresou se skrývají dvoujazyčné stránky Překlad literatury pro děti a mládež (seminář Katedry anglistiky a amerikanistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně). Jeden z textů se zabývá německými dětskými básníky. K donkichotství přímo vybízí básnička Heinricha Seidla:

Honzík na hon jíti chtěl, / ale neměl pušku. / V rohu koště uviděl. / Co chceš víc, můj hošku? To Bertolt Brecht zůstává realistou v každé situaci: Jedna. Dvě. Tři. Čtyři. / Tatínek potřebuje pivo. / Čtyři. Tři. Dvě. Jedna. / A maminka žádné (Písnička ze starých časů).

V tomhle souboji vítězí koště vysoko na body.