RECENZE: Tame Impala jsou ztracení ve zvukovém stereotypu

Už první písnička Let It Happen ale mnohé fanoušky překvapí. Není to totiž kytara, která jí vévodí, nýbrž syntetizér. Kapela je jím tak fascinována, že si hraje s jeho rejstříkem a ve skladbě jsou skoro až dětinské fígle, jež lze s nástrojem dělat. Předně je to ale jasně popsaná tvář alba. Přináší dávku poněkud archaického synth-popu, jako vystřiženého z osmdesátých let, okořeněného kousky psychedelie a elektroniky. Stylově je přitom vše při starém, změnil se jen zvuk.

Texty jsou bezprostřednější než ty, kterými se kapela prezentovala dříve. Tematicky se točí kolem změn v životě člověka, zlomeného srdce a smutku. Nic veselého, ostatně s podmračeným sdělením hudba na desce dost úzce koresponduje, rámuje ho a dodává mu na naléhavosti. Zdá se, že jejich autor, zpěvák a kytarista Kevin Parker, nežije zrovna časy, kdy by byl na své mužské vlastnosti pyšný.

Jeho největší autorskou a interpretační silou na Currents je schopnost manipulovat s emocemi. Nevytváří je mechanicky, naopak jsou na kolekci dramaturgicky velmi dobře poskládány a mají schopnost se během jediné písničky dosti proměnit.

V tomto ohledu jsou Parker a jeho Tame Impala vynikající. Méně dobré je, že se jim nepodařilo dát desce větší pestrost. Ona totiž, upřímně řečeno, už kdesi v polovině ztrácí dech a topí se zejména ve zvukovém stereotypu.

Mnohem zajímavější je z kolekce vyzobávat jednotlivé písně a pouštět si je bez kontextu celého alba. Tehdy je jejich výpovědní hodnota mnohem vyšší.