Každoročně za nimi vyjíždí s vozem taženým koněm po vesnicích a městech Saského Švýcarska a hraje na hradech, zámeckých nádvořích i v restauracích. Do Hronova sice s koněm nepřijel, zato si přivezl svou poetiku odvozenou z výše zmíněného typu divadelních produkcí.

Shakespearovu tragédii - v jejich podání ovšem "černou komedii" - zahrál v duchu expresivního jarmarečního divadla, jehož hlavním zájmem je bezprostřední kontakt s diváky. Tomu ovšem v Hronově bránila jazyková bariéra, která komplikovala četná slovní extempore, srozumitelnost hojně vkládaných songů i snahu o zapojení publika do hry.

Jarmareční Othello

Přesto se tento Othello, inspirovaný postupy komedie dell´arte i dalšími kapitolami z historie evropského divadla až kamsi k Brechtovi, hrál důsledně "na diváky", herci adresovali své repliky do hlediště s očekávanou diváckou reakcí, jíž se jim ale dostalo jen výjimečně.

Smích v publiku plynul spíše z rozpaků a nepochopení, případně jako reakce na dryjáčnicky zaměřené jarmareční efekty. Tento způsob "čelního" hraní měl bohužel za následek minimální kontakt mezi postavami hry, jejichž vzájemných vztahů by se divák neznalý Othella a němčiny dobíral jen stěží.

O čem se tento Shakespearem pouze inspirovaný Othello hraje, bylo rovněž těžko rozeznat. Rozhodně ne o žárlivosti benátského Maura. Byla to spíše xenofobie, skrytý i otevřený rasismus vůči negrovi, prznícímu "plavovlasou mladou generaci národa". Téma pro německou společnost, zvláště tu z bývalé NDR, rozhodně nepřeslechnutelné. Jenže jeho důslednému naplnění bránila nejen zmíněná jazyková bariéra, ale v hereckých prostředcích značně rozvolněná inscenace, která mrazivé téma utopila v bujaré zábavě.

A tak i závěrečné gesto, v němž jeden z vážených benátských občanů polévá Othellovu mrtvolu benzínem z kanystru a gestem vyzývá publikum, aby si upálilo svého negra, vyznělo do prázdna.

Chladně sošná Antigona

Sofoklova tragédie o vzpurné Antigoně, která přes zákaz vládce Kreonta pohřbí mrtvolu svého bratra, zahrál slovenský soubor v podobě značně pohybově i slovně stylizovaného, po výtvarné i choreografické stránce sugestivního, ale ve výsledku chladně odtažitého divadla.

I zde se zjevně počítalo s tím, že publikum Antigonin příběh zná, protože text byl rozbitý napadrť - doslova tam, kde se (například v monologu Kreonta) akcentovalo odděleně každé slovo, i tam, kde se prolínalo několik textů dohromady. Signalizovalo to už v úvodu zvukomalebné využití řeckého originálu a výrazný podíl zpívaného nebo zpěvně recitovaného textu.

S hudbou a hudebností slova se tu pracovalo vynalézavě, ovšem zcela na úkor srozumitelnosti. Slovenští herci s nabílenými tvářemi i těly zaujali velkou pohybovou profesionalitou a vynalézavostí v práci se scénou, rekvizitou i hlasovou technikou, ale o čem a proč se tato Antigona vlastně hraje, bych si soudit netroufla. Byl to příklad artistní formy, která převálcovala obsah hry.

Proč si k tomu vybrali právě Sofoklovu tragédii, těžko říci. Tohoto stále aktuálního a moudrého textu mi přišlo vlastně líto.