Umělec, kterého rakouský malíř Oskar Kokoschka označil za jediného českého dobrého malíře, a kterého v roce 1944 fašistický režim prohlásil za zvrhlého tvůrce, patří stále k nejvíce ceněným tuzemským výtvarníkům.

Rapsodie v modrém, jak se jmenuje tato výstava, je vlastně symbolickou asociací symfonické skladby George Gerschwina z roku 1924.

Ve Špálově tvorbě hraje totiž modrá barva zásadní roli. Stává se dokonce jeho signifikantním poznávacím znakem, ačkoli tato etapa trvala jen tři léta, od roku 1927 do roku 1930.

Plastická barevnost květinových zátiší

Oblastní galerie Liberec spravuje kolekci třiceti dvou děl Václava Špály. V ní najdeme obrazy, kresby i grafiky a výstava prezentuje to nejzásadnější z výše uvedené série. V její první části najdeme větší oleje a litografie. Většinu z nich nechala kurátorka Zuzana Štěpanovičová zavěsit na výrazné červené stěny. Díky tomu vzniká dynamický kontrast mezi barvami a modrá, azurová či smaragdově zelená z vystavených olejů doslova vystupují.

Umělecky čerpal Špála z francouzské moderny, například z Matisse, kubismu (hodně ho ovlivnil jeho přítel Josef Čapek), i z krajinářství devatenáctého století.

Olej na plátně Sázava z roku 1927, který visí hned u vchodu, jako by všechna výše uvedená východiska navenek naplno demonstroval. Základní kompozice - řeka tekoucí líně zasněným údolím pod blankytnou oblohou - je dozvukem klasického krajinářského romantismu. Způsob, jak malíř klade barvy, hraje si s jejich dynamikou, evokuje modernu a ostré, až hranaté siluety stínů, stromů či mraků cituje z kubismu.

Tam, kde může Špála ještě intenzivněji využít barevnost, jako je to u květinových zátiší či zátiší s ovocem, je naplno vidět jeho úžasný cit pro odstíny, stíny a polostíny. Klade je vedle sebe tak, aby vytáhl do popředí plasticitu předmětů, které zobrazil na ploše plátna. Květy pivoněk, kopretin a kosatců dominují celkové kompozici a vytvářejí kontrast s modrým pozadím.

U černobílých grafik zase naplno vynikne Špálův smysl pro krásu pohybu lidského těla. Tuš na papíře Muž a žena staví vedle sebe dvě nahá těla, symbolicky je mezi sebou poměřuje a staví je i do pomyslného souboje. Jablko v ruce dámy evokuje prastarý biblický příběh věčné touhy člověka po poznání toho zakázaného a nepoznaného. Bradavky na jejích ňadrech, tak podobné zakázanému ovoci, přenášejí centrum dávné touhy do reálného světa.

Vincent van Gogh či Edvard Munch patřili také k inspiračním zdrojům Václava Špály. Ale na rozdíl od jejich potemnělých expresivních témat, která pozorovatele vždy nějakým způsobem znervózňovala, Špálovy obrazy působí spíše uklidňujícím dojmem. Člověk z nich cítí hmatatelné bezpečí, estetickou vyrovnanost i jemnou erotickou vzrušivost. Tak zní modrá rapsodie, kterou namaloval na plátna malíř, který měl rád barvy.

Celkové hodnocení 90 %