Článek
Cyklus natočil podle novináře, scenáristy a trampa Fedora Skotala režisér Václav Křístek a diváci v něm spolu s nimi a dalšími aktéry navštíví legendární trampská místa a dozví se, jak tento český fenomén vznikl, jak se vyvíjel i jaká je jeho současná podoba.
„Tramping se nějak dotkl každého z nás,“ je přesvědčen Skotal a o jeho vzniku říká: „Je tady s námi už sto let. Pramínky vedoucí ke vzniku tohoto fenoménu se stékaly: na počátku minulého století zde byl významný vliv skautingu, amerického hnutí Woodcraft E. T. Setona, kupodivu i křesťanské YMCA… Byl zde vliv němých filmových kovbojek s Tomem Mixem a dalšími hrdiny, vliv Londonových románů…
„Ale především tu byl jakýsi národní romantismus. Vidím souvislosti až k romantikům typu K. H. Máchy, který ostatně už také jezdil stopem – formanskými potahy. Tramping je československý endemit jaksi nepřenosný jinam. Je na všech kontinentech – ale zanesli ho tam krajané,“ dodává Skotal.
Ojedinělý je i nynější dokumentární cyklus, protože shrnuje na daném prostoru celé století trampingu i se všemi jeho průvodními jevy a disciplínami včetně sportovních osad, přerod řady trampů na chataře i vznik nových sportů jako nohejbal.
Po undergroundu a bigbítu trampové
Režisér Václav Křístek přiznává, že pochází z trochu jiného subkulturního okruhu. „My jsme své kytary velmi často zapojovali do zesilovače. Můj vztah k trampům byl ale vždycky kladný – tím nejhlubším pojítkem byla určitě láska k přírodě a české (a moravské, slezské i slovenské) krajině. A vždycky mne fascinovalo, jak se jí zmocňovali pojmenováním míst – další mně blízká vrstva vnímání krajiny. Během natáčení jsem objevil spoustu hrozně fajn lidí, spoustu míst a začal si ještě víc vážit toho, čeho si váží oni. Ale už nechci mluvit v kategorii já – oni. Dělal jsem ten cyklus jako jeden z nich − však jsme většinou vousatí dědci.“
Cyklus o trampech je pro Křístka logickým pokračováním mapování vyhraněných subkultur za minulého režimu, protože se podílel už na cyklech Underground a Bigbít.
„Všechny tři komunity se často prolínaly, bigbíťaci a trampové vypadali v 70. letech v podstatě stejně: zelené bundy, džíny, dlouhé vlasy a vousy. A každý bigbiťak byl někdy na vandru (a skoro každý tramp asi na rockovém koncertě). Společným znakem byla snaha vytvořit si a uchovat vlastní svět, ve kterém se dalo žít. Každý podle sebe, ale všichni taky v hospodách IV. cenové kategorie,“ vzpomíná Křístek.
O natáčení režisér říká, že Skotal napsal scénář jako téměř vědecký manuál, z něhož chce vytěžit knihu. „Drželi jsme se témat a vyráželi na předem domluvená místa, kde se konaly potlachy, setkání nebo jen sezení u ohně a tam už jsme se přizpůsobovali náladě a atmosféře. Podoba každého dokumentu ale vzniká až ve střižně, nikdy se dopředu neví, co život přinese.“