Slza na Rytmusově tváři, která kane z plakátu, je ostatně nejlepším vyjádřením vyznění a nejspíš i záměru filmu: dojmout raperovy zaryté fanynky a fanoušky příběhem idolu, který vyrůstal na obyčejném slovenském sídlišti.

Romského otce až do doby, kdy se proslavil, prakticky nepoznal, těžce se vyrovnává s vlastní identitou a jeho vzpomínky na dětství a mládí se míjejí s tím, jak si je pamatuje jeho vlastní matka.

Téma vyrovnání se s vlastním původem a překonávání předsudků nejen okolí, ale do značné míry i svých vlastních, samozřejmě není nezajímavé. Ve filmu se však nepodařilo vystavět silný příběh, ale jen skládačku mouder typu „nikdo nemůže za to, kde se narodil“ nebo „tento příběh psal život sám“.

Chybí pohled na Rytmuse jakožto předního představitele konkrétního hudebního proudu.

Ponory do vztahů s děvčaty a ženami pak nejsou ničím jiným než bulvárem na plátně nemluvě o závěrečných slzopudných výpovědích otce a syna, kde nechybí ani ono „mám tě rád, chlapče“, tak dokonale provařené v amerických hraných dojácích.

Co naopak prakticky zcela chybí, je pohled na Rytmuse jakožto předního představitele konkrétního hudebního proudu. Nedozvíme se nic o tom, jak se rodí jeho hudba, jaký byl jeho umělecký vzestup, co dává svému publiku, v čem je kouzlo a přitažlivost jeho tvorby.

Zřejmě se počítalo s tím, že do kina přijdou právě jen fanynky a fanoušci, kteří o hip hopu, rapu a Rytmusovi tohle všechno vědí a ocení bonus v podobě trochy těch drbů ze soukromí: čtení zamilovaných esemesek s Darou Rolins, rozhovor s bývalou učitelkou, z níž se – alespoň pro toto natáčení – stala milovnice rapu, a podobně. Otázkou nakonec však je, zda mladé publikum vůbec dobře porozumí místy dost šumlané slovenštině.

Rytmus sídliskový sen
Slovensko/Česko 2015, 90 min. Režie: Miro Drobný, vystupují: Patrik Rytmus Vrbovský, Dara Rolins a další.

 Celkové hodnocení 35 %