Řadu let sbírá zpovědi lidí na určité téma a z mnohohlasu vyjde kolektivní svědectví. Jako v případě i u nás vydané knihy Válka nemá ženskou tvář (1986) o ženách bojujících ve 2. světové válce nebo Modlitby za Černobyl (2002). Kniha Zinkoví hoši, plná hlasů matek sovětských vojáků umírajících v Afghánistánu, je neméně naléhavá.

Čtení o nadějích

Pro vyznění nejnovější knihy je příznačný originální název: Vremja Second-hand. Je to smutné čtení o nadějích a realitě života v Sovětském svazu, o krutých osudech společnosti pronásledované kádrováním a válkami. I v těch nejhorších dobách si však lidé hledali cosi, co ukazovalo budoucí sny. Hledali to právě v literatuře, která umožňovala snít.

„Knihy nám nahrazovaly život,“ zaznamenala Alexijevičová, „To byl náš svět. Potom se něco stalo. Dopadli jsme na zem. Pochopila jsem, že tenhle nový svět není můj, že není pro mě. Že do něj patří nějací jiní lidé.“

Deziluze z postsovětské éry vyznívá snad právě proto, že autorka sbírala materiál více než deset let. Sebekritickému českému člověku její kniha leccos připomene. Co je to svoboda? ptala se dál lidí. Odpovídali jí třeba, že nepřítomnost strachu. Nebo možnost vybírat si z deseti salámů v obchodě. A nejmladší říkali, že svoboda je, když se nebojíte vlastních přání.

Stará žena, žijící tisíce kilometrů od Moskvy, uprostřed sněhových přívalů, hladí svůj kožíšek ze sovětských časů. Donosí ho, mráz je všudypřítomný. A její pohled je plný skepse. Bílí, rudí, to je totéž, říká. Je třeba přežít zimu. Nejdůležitější je zasadit brambory.

Hlasy zbitých mladých demonstrantů protestujících proti Lukašenkovi tolik připomínají vzpomínky signatářů české Charty 77, vězněných členů Jazzové sekce i dalších našich disidentů. Tragický je i povzdech: Jestli znovu budou lágry, bachaři se najdou vždycky.