Osmdesát plakátů a několik desítek obálek knih ukazuje výtvarný um renomovaných grafiků normalizační doby. I když vládla třeskutá cenzura, dokázali si najít vždy skulinu a v mnoha případech vytvořili doslova mistrovské dílo. Tíha ideové nesvobody je zřejmě motivovala natolik, že si dali záležet a byli schopni na relativně malou plochu vměstnat tolik nápadů, až se tají dech.

Však také na plakátech pracovali výtvarníci zvučných jmen, například Adolf Born, Jan Kubíček, Milan Grygar, Libor Fára nebo Jiří Balcar. Tehdy v grafické filmové tvorbě platila taková praxe, že výtvarník film neznal, dostal maximálně pár fotografií a musel vymyslet celý koncept sám. Právě proto mohla vzniknout zcela originální díla, která jitří fantazii a k tématu samotného filmu se vztahují jen velmi volně.

Karel Vaca, Pomsta, 1960

Karel Vaca, Pomsta, 1960

FOTO: archív výstavy

Jde třeba o plakát ke snímku Limonádový Joe, který vytvořil Bohumil Štěpán v roce 1964. Do centra bílé plochy papíru postavil figuru kovboje, jehož tělo tvoří prostřílený cedník a nohy podkova. Dojem Divokého západu doplňuje dále archaický revolver a rudá růže za sombrerem.

Ještě více k abstraktní symbolice postoupil Jiří Svoboda při tvorbě plakátu k filmu Démanty noci (1964). Ponurý děj díla, které vzniklo na motivy románu Arnošta Lustiga, vyjádřil depresivní šedomodrou barvou, kterou položil jako podklad. Teprve na něj poskládal nejednoznačné symboly, například torzo hodinek, měřících fragment času, a výseč lidské tváře napíchnuté na hrotu jehlice. Rozčilující kontrast všech prvků vytváří napětí či mírné mrazení v zádech, a to i u pozorovatele, který film neviděl.

Grafici vlastně dělali z nouze ctnost. Protože neměli žádná pevná vodítka, museli si poradit sami a napřít veškerou sílu svého talentu. Díky tomu vznikly plakáty, které i po letech mohou viset na zdi mezi klasickými obrazy a jsou s nimi co do estetické úrovně naprosto rovnocenné.

Filmový plakát a kniha
Centrum moderního umění DOX, Praha, do 30. srpna

Celkové hodnocení: 80 %