Co se vám vybaví, když se řekne Bohumil Hrabal?

Báječný člověk. Člověk, s kterým bych si rád sedl na kafe, na pivo. Kdykoliv. Kdekoliv. Josef Kroutvor říká, že svá nejlepší léta jsme promarnili za socialismu. Já bych to parafrázoval, že svá nejlepší léta jsem nepromarnil s Hrabalem.

Bohumil František Kilián Hrabal se narodil jako nemanželské dítě, jeho otcem byl důstojník Bohumil Bleha. Nakolik tento fakt ovlivnil jeho život? Z historie víme, třeba z případu Leonarda da Vinciho, že se tito lidé snažili vyniknout, aby překonali vrstevníky z tzv. dobrých rodin.

Myslím, že ho to neovlivnilo nijak. Říkal, že otcem je ten, kdo ho vychoval, dal mu vzdělání a pečoval o něj. Navíc se to dozvěděl, až když už byl dospělý a slavný. Bleha chtěl dělat kariéru v c. a k. armádě. Nemohl si dovolit dítě.

Setkal se s ním Hrabal někdy?

Ne, už byl mrtvý, když se o něm Hrabal dozvěděl. V pozdním věku dostal od jedné paní z Brna dopis nadepsaný "Milý bratře..." Myslel si, že mu píše nějaký cvok. Byla to tramvajačka, která mu psala o jejich už mrtvém společném otci.

Hrabal ten příběh miloval. Stylizoval se do toho, že má sestřičku, která jezdí s tramvají, a hodně kolem tohoto faktu mystifikoval.

Rodinu to ale přece jen poznamenalo. V jednom Dopisu Dubence píše Hrabal o tom, jak děda vzal na jeho matku ještě před porodem pušku, aby se kála. Spor ukončila babička slovy: "Pojďte jest, nebo to vystydne." Možná, že právě kvůli matčině osudu měl v sobě Hrabal už od dětství bojácnost, citlivost...

Spíš než bojácnost měl v sobě pocit viny. Když propadal a dělal blbosti, tak nad ním matka lomila rukama: Co z tebe bude? Tu otázku si sám kladl celý život. Vystudoval práva, ale nechtěl je dělat, nechtěl být úředníkem.

Možná že měl v sobě zakódovánu vinu, protože se matka provinila... V povídce Kain píše o pocitu viny svého hrdiny, který nemůže sexuálně uspokojit dívku, a chce proto spáchat sebevraždu.

U Hrabala je těžké rozlišovat, co je skutečnost a co fantazie, u něj se obojí prolínalo. Proto si zřejmě vybral Schopenhauerova slova: "Všechna láska je soucit."

Vaše kniha objevuje i neznámá fakta. Třeba že Hrabal v roce 1936 odjel na kole do Drážďan a odtud do Berlína, aby viděl Olympijské hry.

Do těch Drážďan jel na kole značky Brampton s ještě dřevěnými ráfky. Chtěl vidět Olympiádu a k tomu ještě zahlédl Hitlera na vlastní oči...

Spojil jsem jeho vyprávění - to, co mi říkal nejčastěji po hospodách - s citacemi z knih. Objevoval jsem Hrabala na základě jeho psaní. Nová fakta pak vyplynula sama z děje. Nakonec je to docela typický příběh středoevropského umělce, který se narodil v Rakousku- Uhersku a zemřel po převratu v devadesátém sedmém roce.

Byl jsem v Polsku, kde mi lidé řekli: "Hrabal je náš spisovatel. My si ho vážíme víc, než vy Češi. Popisuje to, co jsme zažili my." Uvědomil jsem si tam, že prožil osud umělce charakteristický pro celou tuto středoevropskou oblast.

Hrabal snad jako jediný autor publikoval za normalizace v samizdatu i v exilu a zároveň oficiálně. Jak se díváte z odstupu na cenu, kterou za to platil?

Byla to šílená doba, pro mladé lidi dnes nepředstavitelná. Hrabal se dostával do podivných situací. S těmi, kteří mu na happeningu pálili knihy na protest, že publikuje oficiálně, sedával v hospodě, a oni mu to vyprávěli.

On chtěl psát. Nepsal, protože to po něm někdo chtěl, nebo aby vydělal peníze, byla to jeho potřeba. Musel se vypovídat, vymezovat se vůči světu. Obsluhoval jsem anglického krále napsal dlouho předtím, než vyšel. V roce 1938, 1939 napsal knihu veršů, která vyšla až v roce 1990. Nebyl autorem, který něco napíše a hned spěchá do redakce, aby mu to vydali.

Režim ho potřeboval, ale stejně ho omezoval. Je otázka, nakolik to uškodilo jeho textům. Milan Kundera říkal: "Hrabalovi, když vyškrtnou dva odstavce, tak je to pořád krásná literatura, mně když seberou slovo, tak se všechno zbortí."

"Dobrá literatura vás znepokojuje i v noci," říkal Hrabal, "dobrá literatura vám ukazuje cestu dopředu, křísí vás v umírání, nasazuje vám posunuté oko, kterým zahlédnete všechny podtexty i nadtexty..." Které své knihy si nejvíc vážil?

Někde píše, že snad žil jen proto, aby napsal Příliš hlučnou samotu. Byl zklamaný, když na podzim v roce 1989 vyšla bez většího ohlasu. Když za ním v červnu přišel do hospody u Tygra Václav Havel s Několika větami, tak mu je nepodepsal jen proto,aby mu vyšla Příliš hlučná samota, která se tou dobou konečně připravovala do tisku.

Americká spisovatelka Susan Sontagová v New Yorku o ní prohlásila, že je to jedna z dvaceti nejlepších knih světa vůbec. Nejmíň si vážil Slavností sněženek. On se ale nepovažoval za spisovatele. Byl panem Hrabalem, který píše.

"Spasen budu jedině láskou ke kocourům, ač bych je nejraději každý den zastřelil. Ovšem kdopak by nechtěl zastřelit Boha, kdyby byl k trefení?" napsal také. Byla jeho láska ke kočkám náhradou za to, že neměli s manželkou děti?

Jak říkal Vladimír Boudník: "Kdo se kamarádí se zvířátky, jako by se přátelil s Bohem." S kočkami žil Hrabal odmala, ale nebyl sentimentální.

V nemocnici krátce před smrtí jsme mu říkali, jestli nechce do Kerska, za kočkami. Řekl na to jen: "Určitě se najde nějakej šikovnej hajnej, kterej se o ně postará." Nakonec - on je neměl ochočené, byly divoké a svobodné jako on sám.