Nicméně není to akce prvoplánově určená pro masového diváka. Kdo na ni přijde kvůli Egonu Schielemu, bude asi zklamán, protože počet jeho děl není ohromující. Ve všech ostatních parametrech jde ale o mimořádnou výstavu otevírající oči k vnímání specifiky umění ve střední Evropě.

Autorkou koncepce je americká historička umění Pamela Kortová, trvale žijící v Německu a ve Švýcarsku. Představuje témata jen mlhavě tušená. Dokládá, že od 70. let 19. století se ve střední Evropě objevili proroci předpovídající změnu společenského řádu a brali na sebe podobu spasitelů, kteří povedou lidstvo od temnoty ke světlu.

Ve své době měli značný vliv, a protože neexistovala televize a film byl teprve v plenkách, využili výtvarné umění jako prostředek masové komunikace.

Jedním z takových proroků byl Gustav Nagel, který se považoval za Kristova nástupce. Nechal si vyrobit 50 tisíc pohlednic, na kterých se výtvarně stylizoval do podoby Spasitele. Obrázky prodával v ulicích měst, kde ho vítaly davy lidí.

Ostatně v Německu nešlo o nic výjimečného, ale o trvale se opakující tradici. Už Dürer se na autoportrétech maloval jako Kristus. A roli umělce spasitele svým způsobem přijal i Joseph Beuys, ikona německého umění po druhé světové válce. Rekvizity používané Beuysem při výtvarných akcích působí na pražské výstavě jako obdoba středověkých relikvií.

Myšlenky hlásané proroky zprostředkovaně působily na tehdejší malíře a jejich představy. V souvislostech, které nabízí Kortová, je pochopitelnější, proč Schieleho zaujalo téma umělce jako trýzněného proroka nebo proč Johannes Baader, velikán berlínského dadaismu, snil o založení společnosti Kristus, s. r. o. Jasnější je také to, proč Františka Kupku zaujala mystika a spiritualismus a ve Vídni obdivoval Karla Wilhelma Diefenbacha, poustevníka a proroka nového křesťanství, jehož gigantický malovaný cyklus Per aspera ad astra z roku 1892 otevírá pražskou výstavu.

Když studujeme v příručkách zrod moderního umění ve střední Evropě, je mnohé z toho, co tu vznikalo, odvozeno z vlivu Paříže a jako místní zdroje bývají připomenuty secese, expresionismus či Bauhaus.

Kortová však názorně ukazuje, že vedle toho mělo středoevropské umění vlastní pozapomínané zdroje, které nemají nic společného s poselstvím Moneta, Gauguina, Cézanna nebo Picassa. Vychází z tužeb, obav i snů lidí žijících v tomto trochu zakletém geografickém prostoru, lidí hledajících spasení někdy v náboženství nebo mystice, jindy ve stalinismu nebo v nacismu.

Díky Kortové lépe chápeme i sami sebe. Ukazuje se také, že umělečtí blouznivci typu Váchala nebo Reynka nebyli až takovými samotáři, jak jsme si dosud mysleli. A pochopitelnější bude i Plečnikův chrám Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech, monument moderního křesťanství.

Výstava čítající na 350 exponátů nabízí setkání s obrazy, kresbami a akvarely zapůjčenými z mnoha zahraničních sbírek. Fascinující jsou raná díla Hundertwassera, úžasná je kolekce děl Kupky, Fidusův cyklus Chrámový tanec má téměř paralelu k Boticellimu a zřejmě poprvé je v Praze představena tvorba postmodernisty Jörga Immendorffa.

Především však Národní galerie touto výstavou vsadila na zájmy vnímavého, náročného a vzdělaného publika.

Umělci a proroci: Schiele, Hundertwasser, Kupka, Beuys a další
Veletržní palác Praha, do 18. října

Celkové hodnocení: 90 %