Tentokrát ovšem mimořádné okolnosti (ztráta zavazadel s nástroji a oblečením) přinutily Morrisona vystoupit s vypůjčenými nástroji a v džínách a krátkém tričku, v nichž přijel, opět exceloval.

Něco podobného se stalo před lety v Praze kanadskému trumpetistovi Maynardu Fergusonovi, který hrál také s kapelou Gustava Broma na jazzovém festivalu. Tehdy Ferguson hrál v cestovním a s vypůjčenou trubkou jako vy v sobotu večer.

To nevím. S Maynardem jsem shodou okolností hrál před rokem vůbec poprvé v životě, když byl v Austrálii. Přitom právě Ferguson vedle Dizzy Gillespieho byli mými největšími vzory.

Kde jste naposledy viděl své věci?

V Singapuru. Přilétal jsem do Evropy složitě z Havaje, kde jsem hrál na jazzovém festivalu. Měl jsem problémy se spojeními, takže jsme ani nemohli s kapelou zkoušet v Bratislavě, jak bylo domluveno. A to jsem si musel ještě odskočit do Štýrského Hradce, kde jsem hrál se svým souborem. Ale děkuji všem z kapely G. Broma i z festivalu, jak se zachovali. Sehnali narychlo kvalitní nástroje, Juraj Bartoš mi zapůjčil nátrubek a Vlado Valovič je připravil tak dokonale, že po jedné zkoušce v Krumlově jsme mohli spolu hrát.

Hráli jste už někdy spolu?

Ne, nikdy. Poprvé jsem v Praze před lety hrál s vlastním souborem, podruhé zase na Vinohradech na Swingovém festivalu s českou kapelou, kterou postavili mí čeští kolegové jen pro koncert se mnou.

Kdy jste vůbec začal s jazzem?

Pocházím z malého městečka na jihu Nového Walesu jménem Boorowa, ale v šesti letech jsme se přestěhovali do Sydney, kde jsem začal chodit na konzervatoř a již od 13let jsem hrál profesionálně jazz. Nebyl jsem sám v rodině, mám o 2 roky staršího bratra Johna, výborného bubeníka, který má v současnosti jeden z nejlepších bandů v Austrálii Swing City. Často si s ním zahraji.

Hrajete na trubku, trombon, saxofony, klavír a další nástroje. Co je pro vás nejdůležitější?

Trubka, pokládám se hlavně za trumpetistu, a ty ostatní nástroje jsou pouze doplněním. Také je to dobré, když natáčím desku a nemohu někoho sehnat, tak si to natočím sám.

Hrál jste v životě se spoustou hvězd, kupříkladu i s americkou soulovou legendou Ray Charlesem, který nedávno zemřel. Jak na něj vzpomínáte?

Byl to muzikant, jakých je málo. Měli jsme spolu tříměsíční turné po světě v roce 1990 a obdivoval jsem na něm, že žádný z desítek koncertů neodehrál na půl plynu. Hrál stále naplno, ať v Egyptě či Japonsku, a všude dával lidem hudbu i se svou duší.

Jste i známý skladatel, píšete například hudbu k filmům. Čeho si ceníte nejvíc?

Možná fanfáry, kterou jsem napsal pro Olympiádu v Sydney v roce 2000. Ale píši hudbu i pro ceněné australské filmy jako Black box, nyní dokonce chystám první muzikál. Bude o cikánech, jmenuje se Dobrodružství Romů a jeho scénář byl již odměněn v Cannes. Napsal jsem i koncert pro klavír a trubku, něco mezi jazzem a vážnou hudbou. Zatím jsem se zabýval pouze jazzem a tak bych chtěl tímto dvojkoncertem trochu splatit dluh. Příští rok by měl vyjít na CD.

Je pro vás rozdíl, když hrajete v sále nebo venku, jako tady v Krumlově?

Určitý rozdíl tu je. V sále je prostředí vážnější, komornější, zato venku má hudba větší rozlet a když je to v tak nádherném místě jako v Krumlově a s báječným publikem, tak se vytvoří brzy skvělá atmosféra. Na tom vydělají obě strany, jak posluchači tak muzikanti, kteří hrají velice uvolněně.