Co pro vás bývá prvním impulzem k natočení filmu?

Když jsem byl mladší, bývala to krajina. Inspirovala mě příroda, to, co s ní lidé udělali, a taky architektura, dobrá i otřesná. Takhle třeba vznikli Vyvrhelové, můj druhý celovečerák. Jezdil jsem tehdy zrovna po Finsku a viděl spoustu míst, o kterých jsem byl přesvědčený, že je musím dostat na plátno. Podle nich jsem pak psal jednotlivé scény. V posledních letech ale už pracuji jinak. Zaměřuji se především na herce. Seznámím se s nimi a pak podle nich píšu své hrdiny. Teprve potom uvažuji nad lokacemi či způsobem záběrování.

Žiju v Brazílii a mí tamější přátelé se smějí jiným věcem než Finové

Na letošní Letní filmové škole se jako zahajovací snímek promítala další z vašich známých road movie Cesta na sever. Reagovalo české publikum jinak než finské?

Nerad chodím na projekce svých filmů. Některé momenty diváky baví bez ohledu na jejich národnost, ale jinak jsem za ty roky, co jezdím po festivalech, nějaké specifické zvláštnosti přeci jen vypozoroval. Například protestantští diváci se smějí na jiných místech než katoličtí, kteří třeba pedofilní vtip logicky úplně nedocení.

V čem je právě road movie stále tak vděčný žánr?

Útěky jsou vždycky zajímavější než návraty. Navíc cesta odpovídá základnímu principu kinematografie, jímž jsou hýbající se obrázky. V Cestě na sever jsem si tenhle motiv vybral i proto, že jsem chtěl, aby spolu hrdinové, otec a syn, jeli v autě – ve stísněném, omezeném prostoru, ze kterého nemohou utéct. Musí tak spolu komunikovat.

Četla jsem historku o tom, jak jste se stal režisérem. Přišel jste prý do knihkupectví, koupil jste si knížku o filmu a rozhodl se mu věnovat. Studujete i dneska třeba příručky o tom, jak psát scénáře?

Nikdy jsem žádnou takovou „kuchařku“ neměl. Nemyslím si, že vám pomůže napsat dobrý scénář. Pokud by opravdu platilo, že stačí dodržovat pár jednoduchých pravidel a výsledek bude fungovat, tak bychom měli spoustu geniálních filmů. A to nemáme. Píšu intuitivně a spoléhám se na to, že jsem už toho v kině viděl fůru.

Často se mluví o černém finském smyslu pro humor. Nejsou ale podobné nálepky zbytečné a zjednodušující?

Nemyslím si. Žiju v Brazílii a mí tamější přátelé se smějí jiným věcem než Finové. Ale vím, co máte na mysli. Tvrdí se, že Britové jsou úžasně vtipní a Němci zase vůbec… Není to pravda. Znám pár Němců, kteří vtip poznají. Občas.