Jak jste dospěli k závěru nahrát takto koncipované album?

Začalo to vlastně před lety, když jsem pobýval v Belgii. Udělal jsem si výlet na místo bitvy na řece Sommě v roce 1916. Ponurá atmosféra zákopů první světové války tam zůstala tak naléhavá, že jsem ji ukryl v písničce Zítra je daleko, příběhu frontového vojáka, který se vrací domů.

Později nás napadlo, že by naše příští deska mohla být postavena na příbězích z české kotliny dvacátého století a hlavním hrdinou bude fiktivní postava, která jí poputuje na pozadí skutečných událostí. Potom jsme si ale v kapele řekli, že nahrajeme album s příběhy skutečných postav novodobých českých dějin. Téma je nám totiž velmi blízké.

Myslím, že ho na desce podáváme bez zbytečného patosu a moralizování.

Které písně vznikly jako první?

Mezi prvními byla asi píseň Skočil jsem do tmy, ve které popisuji mně osobně velice blízké téma. Zajímám se totiž o příběhy československých parašutistů, kteří bojovali ve druhé světové válce. Není to píseň o Kubišovi a Gabčíkovi, ale o Adolfu Opálkovi. Po ní vznikla asi Trumpeta, pak Milada, o Miladě Horákové. Kvůli ní jsem to téma hodně studoval a sledoval jsem všechny dostupné dokumenty. Podle mého názoru je to neuvěřitelně silný příběh statečné ženy. Dnes může být až nepochopitelné, že se něco takového vůbec mohlo odehrát. Všechny ty vykonstruované procesy byly absurdní a odporné divadlo.

Písnička Epilog zase vznikla bezprostředně poté, co jsem dočetl knížku od Artura Londona Doznání. London byl také obětí vykonstruovaného procesu. Nebyl ale popraven, a tak mohl napsat své svědectví.

Mezi postavami vašich písní je i Karel Čurda, jenž za druhé světové války poskytl gestapu zásadní informace k odhalení parašutistů Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše skrývajících se v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Proč vznikla?

Čurda samozřejmě není člověk, kterého bychom považovali za hrdinu. Chtěli jsme se ale zamyslet nad tím, kde je hranice mezi hrdinstvím a zrádcovstvím. Dospěli jsme k závěru, že to nikdo z nás neví a že odpověď může dát jen konkrétní situace a konkrétní doba.

FOTO: archív skupiny

Co je tedy ambicí alba?

Cílem bylo nahrát vyrovnanou dospělou desku, bez tlaku a pro radost. Je to na ní, myslím, znát. Ve studiu jsme strávili jen čtyři dny. Točili jsme s producentem Daliborem Cidlinským, kterého máme rádi, a se skvělými muzikanty Pepou Štěpánkem a Davidem Landštofem.

Přidaný efekt Kotliny je podle nás probudit hlavně v mladých lidech zájem o naše hrdiny posledních desetiletí. A také se zastavit a přemýšlet o tom, že svoboda je křehká a není zadarmo, že historie se neustále opakuje. Chodí nám zatím krásné emotivní vzkazy, takže máme radost.

Je současná doba nakloněna hrdinům?

Určitě ano. Podle mě ale spousta lidí, kteří by mohli nebo měli být hrdiny, může ve výsledku zklamat. Hrdinkou nakonec může být obyčejná žena, která vás u sebe nechá přenocovat, když budete v nebezpečí. Nikdy nevíme, v kom se hrdinství probudí, a kdo naopak zradí.

Má vaše album ještě nějakou zvláštnost?

Z pohledu našich fanoušků ano. Je to už třetí deska Epydemye, nicméně první, ze které fanoušci před vydáním neznali prakticky ani jednu písničku. Zatímco ty z předešlých desek jsme hráli na koncertech ještě před vydáním, tentokrát to tak nebylo.

Vše ale dopadlo podle našich představ, právě i díky Daliboru Cidlinskému, který, jak se také ukázalo, umí písně aranžérsky uchopit a prospět jim.

Přeli jste se v kapele nad tématem nějaké skladby?

Trochu jsme uvažovali nad písničkou Kdo jsme my, která vznikla až ve studiu. Je o poznání veselejší a není o hrdinech z období od první světové války do osmdesátých let minulého století jako ty ostatní. Nakonec se ukázalo, že je pro album oživením, jakousi závěrečnou katarzí. Je i o nás, o tom, jak navštěvujeme pomníky hrdinů a co pro nás znamenají.

FOTO: archív skupiny

Chybí vám na desce nějaký příběh?

Chybí tam spousta silných příběhů. Měl jsem třeba rozepsanou písničku o Anně Letenské, herečce, kterou v roce 1942 přímo uprostřed natáčení filmu Otakara Vávry Přijdu hned gestapo odvedlo a následně popravilo. Nakonec jsem ji ale nestihl dodělat.

Proč jste nenapsali písničku z období po roce 1989?

Měl jsem jednu rozepsanou. Byla lehce sarkastická a pojednávala právě o porevolučním období, kdy se ne všechno odvíjelo podle našich představ. Došli jsme ale k závěru, že ironie se na album nehodí, a zůstali jsme u hrdinů.

Myslel jsem spíš na Václava Havla…

Paradoxně, i když jsme tu dobu prožili, cítím, že od událostí posledních pětadvaceti let ještě nemáme dostatečný odstup, abychom je zaznamenali do písní. Lépe se tvoří aktuální protestsongy.

V porovnání s prvními dvěma alby se změnil i zvuk skupiny. Jak?

První deska Stopy nezmizí z roku 2008 je více folková a akustická, druhé album Maso! už experimentovalo s elektrickými kytarami a bicími, trochu ho ale poznamenaly personální změny a nepůsobí tak soudržně. Kotlina je naopak kompaktní a hudebně v rámci folku progresivní deska. I když je na ní zvuk elektrické kytary, bicích nebo klavíru, na koncertech jsme stále akustické trio, nejlépe nám tak funguje pódiová chemie.

Hrajete na koncertech všechny písničky z alba Kotlina?

Na běžných festivalových vystoupeních hrajeme zatím asi čtyři. Dávkujeme je opatrně, protože jsou přece jenom trochu jiné, temnější. Na 5. říjen jsme ale nachystali klubový koncert do Prahy, na kterém desku představíme celou a se všemi hosty, kteří se na ní spolu s námi podíleli. Zanedlouho bychom také měli zveřejnit videoklip k písni Milada a chceme udělat internetové stránky k albu, na které budou moci ostatní umělci přidávat své písně, povídky, básně či jiná díla o hrdinech české kotliny.