Expozice nese jméno Posázaví v historické fotografii a najdeme na ní práce nejen anonymních fotoamatérů, ale i renomovaných tvůrců.

Kolínského Františka Krátkého (1851–1924), jednoho z nejvýznamnějších fotografů Rakouska-Uherska, a Josefa Fidlera (1866–1937), jenž působil v Praze i Drážďanech a věnoval se krajinářské fotografii, reportáži či portrétu.

Právě reportáž a krajinářství tvoří hlavní pilíře výstavy. Kurátor a majitel této sbírky Pavel Scheufler nechal rozvěsit téměř čtyři desítky děl na bělostné zdi výstavního sálu, zdobeného štukovými ornamenty a historizujícím lustrem. Archaická atmosféra prostoru dokonale koresponduje s tematikou snímků a vlastně to vypadá, jako kdyby tam pověšené obrázky patřily od nepaměti.

Autentické postavy v přirozených pózách

Ocenit lze cit autorů pro zachycení dané situace. Amatéři i profesionálové byli schopni vystihnout podstatu dění.

Lidé, kteří defilují uprostřed svého přirozeného prostředí, působí na snímcích velmi autenticky. I když pózují, nepůsobí nijak uměle, naopak uvěřitelně.

Vesnický chlapec, který si nese přes rameno hrábě, vypadá, jako by šel právě z pole. Skoro cítíme vůni sena a vnímáme žhavé slunce na obloze. A důstojná, mírně rozdrolená silueta letité hradní věže tyčící se nad doškovou chalupou jako by symbolizovala dvě etapy lidského žití. Staré se rozpadá a nové kráčí kupředu.

Když se díváme na nostalgické pohledy do krajiny, zamžené věkovitým oparem, a vidíme lidi, kteří jdou pokojně po prašné cestě z polních prací, napadne nás, kam vlastně vedou jejich kroky.

Ke dvěma světovým válkám, atomové bombě a komunistické totalitě? Co asi zbude po nás za sto let? Budou někoho ještě zajímat intimní selfies a roztřesená videa z mobilních telefonů? Naštěstí člověk neví, co ho v budoucnosti čeká.