Goldfrapp jsou známi pár písničkami z rádia, jenže málokdo ví, kdo je zpívá. Na rozdíl od britských ostrovů, kde je skupina populární, u nás o ní ví jen malá skupina lidí. Vystupovat v takovéto situaci jako hlavní hvězda prestižního festivalu není nijak snadné.

Osobně ne příliš příjemná zpěvačka  Alison Goldfrapp se svou skupinou dokázala rychle strhnout publikum. Kapela byla dobře sehraná  a sama Alison není jen zajímavá zpěvačka se slušným hlasem, která dokáže éterickou polohu vystřídat přidrzlým projevem. Je dráždivá a provokativní, a to nejen sexuálně, i když erotiku ve svém projevu nijak neskrývá. Dokáže však být i důrazná a řízná, což byl klad, jímž kdysi oplývala Siouxsie.

Naživo volila důraznější písně postavené na nepříliš složitém, za to však výrazném rytmu, který jim dávat tah. Dvoje klávesy pak vytvářely proplétající se vrstvy podivných ryze elektronických a často až nepříjemně řezavých zvuků, typických pro tzv. "moogové teroristy",  i když v případě Golfrapp britští žurnalisté, kteří si rádi vymýšlejí stále nové nálepky, použili označení "electroclash", jež neevokuje jen srážku elektronických zvuků, ale také odkazuje k punkovým The Clash.

Hodně hip hopu a více dubu

Naopak velkým zklamání bylo torzo Public Enemy, které tvořil rapper Flavor Flav a DJ Lord. Flav si sice přivedl synovce, ale ten mu nebyl skutečným partnerem. Sám však show neutáhl a často skončil u povzbuzování "pražského" publika. Výborný scratcher DJ Lord show zachránit nemohl.

Panjabi MC přišli se zajímavým spojením hip hopu a pákistánské bhangry, jejich DJ spojoval hiphopový rytmus s tradičními melodiemi a jeden ze svou rapperů často přecházel ze skandování do zpěvu v rodném jazyce. Bohužel se však model stále opakoval a po třech skladbách už bylo jasné, co přijde. Tanečníci breaku to nezachránili. Obě skupiny však ukazovaly na jasný trend letošního ročníku - akcentování hip hopu. Tomuto žánru byl dokonce věnován jeden ze stanů, kde vystoupili naši Pragounion a Indy a Wich.

Hip hop však nebyl jediným stylem rozšiřující záběr Creamfileds, neboť pořadatelé si dobře uvědomují, že vlna taneční hudby přece jen trochu opadá. Tentokrát sice nezněla world music, ale oživením byl dub. Maďarský Anima sound system snesl srovnání i se Zion Train. A dubové prvky se objevovaly i u skupin vystupujících v chilloutovém stanu, ty však vzbudily malý zájem publika.

Pouhý průměr

Jeff Mills, Michael Burian, Timo Maas i někteří další DJové byli za svými gramofony suverénní, ovšem chybělo více progrese, kromě techna většinou zněl celkem komerční house, jenž sice měl velkou odezvu u běžných posluchačů, od Creamfields se však přece jen čeká více.

Odsoudit Creamfields jako špatný festival by bylo křivdou, představoval přinejmenším lepší průměr, ovšem to je u akce, která si zakládá na výjimečnosti trochu málo. Spojení Emy Brabcové s 100°C bylo podnětné a Tata Bojs nehráli špatně, ovšem těžko mohou představovat třešničku na dortu. Ti akci léta nedělají.