Držitel Křišťálového glóbu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii z roku 2004 a jeden z prvních aktérů novodobé festivalové znělky přijel uvést poslední projekci Mládí ve Velkém sále Thermalu, na kterou sehnat lístky byl husarský kousek, protože v tu dobu už to bylo jasné: ten film se musí vidět.

Šťastlivcům, kteří se do sálu dostali, ho přišel představit herec, který byl u začátků tak velkých režisérů, jako je Martin Scorsese nebo Quentin Tarantino, točil s Jane Campionovou i s Ridleym Scottem. O tom všem poskytl Právu rozhovor.

Když jste tu byl před jedenácti lety, byla vaše žena těhotná a vy jste slíbil, že svému dítěti přijedete jednou festival ukázat. Teď se to stalo – postrčila tahle vaše vzpomínka chuť se do Varů vrátit?

Ta vzpomínka, to byl vedle filmu Mládí další bonus. Měli jsme ohromnou radost, že mu můžeme ukázat místo, kde ho jeho matka nosila. Mám spoustu fotografií, na nichž je žena těhotná, zdejší skvělá fotografka nás vyfotila, máme to doma. A máme ty fotografie opravdu moc rádi.

Jak se tu teď vašemu synovi líbí?

Je tady krásně, ale zeptejme se jeho, tady je! „Romane, jak se ti tady líbí?“ No, prý ještě nic neviděl, zatím jen nastupuje a vystupuje z auta. „Tak běž ven a pak nám přijď říct.“ Ukazuji synovi místo, kde ho matka nosila.

A my se zatím vrátíme k vaší práci, byl jste u začátků Quentina Tarantina a Martina Scorseseho, točil jste s nimi v době, kdy je nikdo neznal. Měl jste takový cit na talenty, nebo proč jste přijal role v jejich filmech?

U každého z nich to bylo jiné. Když začínal Marty, byl jsem i já mladý, chtěl jsem se stát hercem a hledal jsem každého, s kým bych mohl získat nějakou zkušenost. A zjistil jsem, že Marty dělá casting na studentský film, který se natáčel o víkendech. A věřte nebo ne, jakmile jsme se setkali, začali jsme si rozumět. Opravdu hodně jsme si padli do noty. O tuhle neplacenou práci se ucházela možná stovka herců -tak těžké je vůbec nějakou sehnat - a já jsem tu roli dostal. Takže tam zřejmě něco přeskočilo. Pak z té jiskry vznikly filmy Kdo mi to klepe na dveře, Špinavé ulice, Taxikář, Poslední pokušení Ježíše Krista, prostě všechny ty úžasné věci, které Marty udělal.

A Tarantino?

S Quentinem to bylo něco docela jiného. Jedna kolegyně z hereckého studia, Lily Parkerová, mi jednou zavolala a řekla, že má scénář, o kterém si myslí, že by se mi mohl líbit. Já jsem věděl, co dělá, že je z toho studia nejtalentovanější, tak jsem řekl, ať mi to pošle. Přečetl jsem si Gaunery a ohromilo mě to. Bylo to krásně napsané a věděl jsem, že ten film chci točit. Že pokud je ten režisér talentovaný, bude to výjimečný film, protože ten scénář výjimečný je. A ukázalo se, že stejně skvělý režisér to je.

Jaké bylo vaše první setkání s Tarantinem?

Povím vám, jaké bylo to první setkání. Byl jsem v jednom domě v Santa Monice v Kalifornii, dohodli jsme si schůzku -on tehdy pracoval ve videopůjčovně a nenatočil ještě ani jedno okénko filmu. Přišel v dohodnutou dobu, zaklepal na dveře, já otevřel a on se zeptal „Jste pan Kítl?“ Řekl jsem mu jen: „Já jsem Keitel, ale pojďte dál.“ To byl ten první okamžik, kdy jsme se setkali.

To nebyl z jeho strany šťastný začátek. Co vás pak na něm zaujalo?

Právě ta excentričnost. Je vždycky stejný - při natáčení i mimo něj, nenasazuje si žádnou masku, kterou by pak jen někdy sundal. Je velice zajímavého pozorovat - jak se pohybuje, jaká používá gesta, jak mluví, jaký má rytmus. Je to velice atraktivní člověk.

Váš společný film Pulp Fiction: Historky z podsvětí dostal v roce 1994 Zlatou palmu v Cannes a stal se z něj doslova kultovní film. Jaké bylo natáčení, cítil jste, že vzniká něco výjimečného, neobvyklého?

Ten scénář byl výjimečný. Jestli jsem řekl, že Gauneři byli mimořádní, tak Pulp Fiction ještě mnohem víc. Je to ohňostroj událostí, skvělé herecké obsazení, byla to úžasná, skvělá zkušenost. Hvězdná sprcha.

K nejvýraznějším rolím vaší filmografie patří ta v Pianu Jane Campionové, s níž jste později natočil ještě film Jako dým. Je rozdíl pracovat jako herec pod vedením silných mužů a pak křehké ženy?

S Jane Campionovou to je horší! Ne, to si samozřejmě dělám legraci. Když jsme se s Jane potkali, já přečetl scénář Piana a začali jsme pracovat, nahlížel jsem na ni jako na zjevení, na světlo. Byla pro mě jako bohyně, božská a hrůzná.

V Karlových Varech jste představil Mládí. Povězte něco o Paolu Sorrentinovi a herci Michaelu Cainovi.

Co říct o Paolovi?! Viděla jste Il Divo a Velkou nádheru? Při těch filmech si člověk začne uvědomovat všechnu krásu, kterou nám Paolo nabízí. A když pak pošle další nádherný scénář, člověk se jen zachvěje radostí, že tu nabídku dostal. Cítím ve vztahu k Sorrentinovi a jeho práci velkou pokoru. Michael Caine je klasik. Když jsem začínal, byl to jeden z těch herců, jakými jsem se chtěl stát, a pořád si myslím totéž.

Znali jste se osobně před natáčením?

Ne, znám ho jen z jeho dřívějších filmů. Ale porozuměli jsme si velmi snadno, má skvělý smysl pro humor.

Hrajete v nezávislých filmech i ve vysokorozpočtových projektech. Co je pro vás v těch odlišných zkušenostech podstatné?

Není to tak, že vysokorozpočtové filmy jsou vždy jiné než nezávislé - některé z těch studiových jsou velmi osobní. Hollywood má pověst, že hledá nejdřív úspěch a celistvost příběhu je až na druhém místě. Chci v tom udělat jasno: není to tak vždy, ale často to tak je, až příliš často. Na rozdíl od toho nezávislý film je obvykle osobní záležitost, osobní dobrodružství scenáristy a režiséra, ať to je táž osoba, nebo není. Nejsou tam žádné vnější zásahy, ti lidé mají svobodu, aby ze sebe do práce dostali ty nejhlubší částečky své duše.

Jako mladík jste byl u mariňáků. Je ta zkušenost pro člověka důležitá?

To byla v mém životě velká zkušenost. Byl jsem tam tři roky jako mladý mariňák, bylo mi sedmnáct, a hodně mě to naučilo o kamarádství, o odvaze, a také o temnotách. Velkou roli hraje, že tam je člověk pohromadě s tolika mladými muži různých ras, náboženství a kulturních zázemí. To samo o sobě bylo neuvěřitelně silné. A potom se z nás, kteří jsme společně trénovali, stalo společenství mladíků, kteří táhli navzdory těm rozdílům všichni za jednoho a jeden za všechny. To bylo na té zkušenosti nejúžasnější.

Máte desetiletého syna, který vyrůstá v prostředí slavných lidí, a nebývá snadné docílit toho, aby to tyto děti neovlivnilo negativně. Jak se ho snažíte vychovávat, jak ho chráníte před nebezpečími, které toto prostředí také představuje?

Opravdu to není snadné - takže se mě na to zeptejte za pět let, to vám odpovím líp.