Janek tvrdí, že prakticky od začátku tvůrci ustoupili od biografických dat, protože jimi nechtěli ztrácet čas. To je ovšem základní problém celého díla, protože vzniká otázka, pro koho je vlastně film určen?

Rozhodně ne pro širší veřejnost, laik se v takto pojatém dokumentu nebude schopen dostatečně orientovat. Do kina musí přijít člověk, který zná životní příběh Vratislava Brabence, milníky českého undergroundu a historii Plastic People of the Universe opravdu do detailů. Když Kalenská, která plní ve filmu úlohu průvodkyně a zpovědnice, mluví s Brabencem například o jeho exilu v Kanadě, musí divák přesně vědět, proč a za jakých okolností Československo opustil.

Další nesnáz představují momenty, kdy najednou do filmového děje vstupují další osoby, například Ivan Martin Jirous, básník a teoretik undergroundu, nebo basová kytaristka Eva Turnová. Kdo se v dané problematice detailně nevyzná a přesně neví, kdo je kdo, unikají mu souvislosti.

Je škoda, že tvůrci pojali film až takto syrově. Pozorovatel se musí často srovnávat s neobvyklou vizualitou a vytrácejí se mu pohotové Brabencovy glosy. Možná by bylo smysluplnější posadit hudebníka na jedno místo a nechat ho prostě mluvit. Když s ním Kalenská sedí na silničním odpočívadle nebo ho vleče do kopce, ztrácí se v těchto netradičních záběrech už tak tenká nit.

Na předpremiéře filmu jeden z přítomných novinářů trefně podotkl, že to je dílo pro fanklub Plastic People of the Universe. To je ovšem škoda, protože tím pádem dokument přesvědčuje přesvědčené a rezignuje na fakt zkusit oslovit širší publikum. Osobnost Vratislava Brabence je natolik interesantní, že by si to zasloužila.