Proč píšete hlavně divadelní a rozhlasové hry? Pro tu tělesnou a zvukovou pravdu, kterou vyjevují?

Říká se, že ze všech informací, které si za život vyměníme s druhými lidskými tvory, je asi jen hubených sedm procent informací slovních. A osmatřicet procent informací se přičítá mimoslovním složkám řeči. To znamená, že víc si sdělujeme ne tím, co říkáme, ale jak to říkáme - rytmem, intonací, dikcí, přízvukem, silou hlasu.

Informace, které si předáváme, se tedy jen ze sedmi procent dají stenografovat nebo napsat do knihy. Daleko důležitější je slyšet hlas. Osmatřicet procent je šíleně moc, to se skoro nechce věřit. Proto tolik věřím dramatu, ať už divadelnímu nebo - a možná ještě víc - rozhlasovému. Víte, že šálit hlasem je ještě těžší nežli šálit tělem?

Píšete pro rozhlas, pro divadlo, sem tam vydáte nějakou knížku. Jste aktivní v českém PEN-klubu. V Hronově již poněkolikáté povedete seminář věnovaný nonverbální komunikaci. Všechno vaše snažení je ale víceméně zaměřeno na malou skupinu lidí. Jaký to všechno, co děláte, má smysl?

Těsně před listopadem 89 se ke mně dostala jedna z posledních opravdu samizdatových knížek, ještě poctivě množená s horami průklepáků na stroji. Jmenovala se Megatrendy. Bylo to moc zajímavé dílo nějakých amerických novinářů, kteří deset let sledovali sociologické a kulturní trendy USA.

Našli si na to takovej chytrej klíč. Nezajímaly je velké tiskoviny, newyorské či washingtonské, ani ty úplně malinké, okrajové, ale pročítali a analyzovali všechny noviny a časopisy středních měst. Z nich vylouhovali deset tzv. megatrendů, jakousi kulturně-sociologickou vizi budoucnosti.

Ten hlavní megatrend byl, že se rozpadá pyramidální uspořádání společnosti, kde na vrcholu je velký boss, nějaký magnát, vševědoucí mág, který všechno řídí, a pod ním jsou ti menší a menší a ještě menší.

Zjistili, že společenské pyramidy jsou tak velké, že už neunesou samy sebe a ztrácejí smysl, lidi v nich bloudí. Daleko větší smysl dnes nabývají nets - sítě, drobné spojování navzájem si něčím blízkých lidí, spolky, kroužky, přímá komunikace.

Stále větší roli v dění společnosti budou podle nich mít tahle malinká setkávání, která se zdají bezvýznamná, ale jsou živá a osobní, dotýkají se něčeho pro život člověka podstatného.

Čím dál tím víc věřím, že tomu tak je. Akce pro pět milionů lidí jsou jen pěna na hladině. Nezajímají mě, protože to opravdu důležité, oč v životě jde, jsou tyhle drobné sítě, dokonce síťky, kdy se lidi můžou kouknout jeden druhému do očí. 

Jako třeba seminář v Hronově?

Jistě. Antičtí filosofové věřili, že město má být právě tak velké, aby všichni naráz slyšeli jednoho řečníka. A já si myslím, že skutečný rozměr života je přesně takový. Má se dotýkat takového počtu lidí, aby když si nějak šikovně stoupnou, slyšeli navzájem své hlasy.

Čím jsem starší, tím větší zálibu mám v malých divadlech, malých spolcích, malých uskupeních. Tam je to pravé, živé maso života.

Ale současná technologie umožňuje, aby jednoho řečníka slyšeli lidé naráz na celém světě. Stačí si jen zapnout síť internetu nebo družicovou televizi. Svět se globalizuje...

To jsou ty podivnosti... Víte, že nejfrekventovanější komunikační jazyk všech tvorů této planety není zvuk? Ani gesta, ani dotek, ani pachové signály. Hádejte! Je to světélkování aneb bioluminiscence. Prý je to tím, že oceánské hlubiny jsou plné nespočetného množství živých tvorů, kteří v těch tmách v podstatě nemají jinou komunikační možnost. Tam žádný pohyb není vidět a čichové informace tam taky nefungují.

Takže tvorové tam světélkují a všechny informace, všechny životní zprávy si předávají intenzitou a zabarvením světla, rytmickým uspořádáním svého blikání. A co je to e-mail, internet a celá ta obrovská informační síť, která nás pokryla? Nic jiného než bioluminiscence. Světélkujeme na sebe jako ryby v těch nejhlubších oceánech. To ale ještě neznamená, že opravdu komunikujeme.

Váš hronovský seminář se zabývá nonverbální komunikací. Proč vás zajímá právě tento druh komunikace? O co jde? Budete na sebe světélkovat?

To by se mi moc líbilo, jenom nevím jak! Ale ten seminář je o něčem jiném. Je to jakási analýza lidského chování, gest, postojů, pohybů a jiných "slov a výkřiků těla". Tenhle obor jsem si našla před patnácti dvaceti lety a je to pro mě především zdroj velké zábavy.

Já jsem v dětství bývala takové to přemoudřelé intelektuální dítě a dlouhou dobu jsem strávila jako typický "hlavonožec", kdy tělo bylo jen taková přítěž, kterou hlava musí táhnout za sebou. Díky bohu včas jsem z toho vyrostla. Moc mě těší a baví koukat na lidi, kolik toho o sobě prozradí jenom tím, jak se hýbají, jak stříhají ušima, jak se jim rozšiřují zornice a dělá se jim husí kůže. Je to úplně jiný typ sdělení než to, co vychází z našich pus.

Proč o tom přednáším? Z čiré rozkoše učit. Učím ráda, ale důvod, proč takové informace o sobě a o lidech pořád hledám a vstřebávám a ověřuju, je hlavně bavit se.

Nebojíte se, že se tyto informace o podvědomém působení různých typů chování dnes - například v politice, reklamě, dokonce i umění - zneužívají? Nestává se i ten nonverbální jazyk falešným?

Ovšem. Dnes to mnohde došlo až do absurdní podoby, kdy každý byznysmen nebo politik, člověk, jehož profesní úspěch závisí na tom, aby druhé takzvaně zmáknul, si předplatí nějaké kurzy, kde ho ty nonverbální triky naučí.

Takto "vzdělaní" lidé se pak profesionálně setkávají a hrají na sebe složité naučené hry. Přesně vědí, jak se podívat a jak podat ruku, jak se k druhému nahnout a jak svůj hlas teple probarvit, aby udělali ten správný dojem. Ale protože obě strany jsou většinou vyškoleny stejně, tak se to navzájem anuluje a výsledek je žádná celá, nic.

Je to stejný princip, jako když vám v reklamě během jednoho večera deset výrobců pracích prostředků řekne, že ten jejich je ten nejlepší. Rozumný člověk si řekne, proč ty firmy do toho proboha investují tolik peněz, vždyť je to blbina, která nemůže přinést výsledek. Ale ten, kdo to nedělá - ta firma, která se toho směšného klání neúčastní - na tom tratí. Ta svůj výrobek neprodá.

A stejně je na tom člověk, který vstoupí do těchto podivných mezilidských hrátek jako jelimánek. Hned v prvním kole prohrává. Ale je v tom díkybohu zrada! První kolo takhle uhrajete. Na těch naučených tricích se dá velmi dobře vyhrát přesilovka. Dá se získat místo, udělat skvělý první dojem. Druhé kolo na tom už ale nepostavíte. Nemůžete tak "udělat" přátelství, manželství, lásku, dokonce ani dlouhodobý pracovní vztah.

Dá se rozlištit, co je skutečnost projevená gestem či pohybem a co jen naučená nonverbální hra?

Základní pravidlo nonverbální komunikace zní, že tělo nejde ošálit. I kdyby vás učili nejskvělejší odborníci a i kdybyste byl princezna solimánská, která se musí pořád strašně hlídat, protože je věčně v dohledu kamer, tak vaše tělo nikdy nemůže stoprocentně lhát. 

Tělo lhát nedokáže?

Samozřejmě, že i tělo umí lhát. Třeba herecká profese je postavená na tom, že můžeme předstírat to, co není, a zastírat to, co je. Kdyby toho nebylo, tak žádný herec nikdy nevznikne.

Ale to "lhaní" je možné jen do jisté míry. Tělo si vždycky najde způsob, jak tu pravdu na nás prásknout. Nikdy ho neuhlídáme celé. Kdo se umí koukat, tak vždycky vidí ty momenty, kdy pravda utíká postranními dveřmi. Pro mě jsou to ta nejzábavnější sdělení, která o sobě lidští tvorové dávají.

Vaším pracovním nástrojem je řeč, český jazyk. Co si myslíte o hypotézách, že právě jazyk bude možná to první, co ve společné Evropě pomalu ztratíme a nahradí ho němčina, francouzština, španělština, angličtina...

Přesně o tom se nedávno mluvilo na jedné konferenci PEN-klubu. Jeden z účastníků prorokoval, že do sta, nejpozději sto padesáti let se coby národ - a tedy hlavně coby jazyk - rozpustíme jako kostka cukru v evropském čaji. Asi ano, ale nebude to za mého života, byť bych se kmetského věku dožila.

Kulturní, jazykové a národnostní vazby budou slábnout, kostka už nebude tak hranatá, možná ani tak sladká, ale za mého života se celá nerozpustí. A pak, ať se děje vůle Boží... 

Není vám přece jen té češtiny aspoň trochu líto?

Je. Každý z nás je někde citově přicvaknutej. Každý máme k něčemu zpětné háčky, suchej citovej zip. Já ho mám k českému jazyku. Silně. Toho bude škoda. Ale je to asi nevyhnutelné. Nemůžu neslyšet ten nával amerikanismů. Ale oukej! Nejde plavat proti proudu času. Minoritní jazyky do značné míry vezmou za své, nezachovají si svou obrozeneckou krystalickou čistotu.

I když jsem člověk v mnohém racionální a vím, že v tom obrovském historickém proudu to tak být asi musí, přiznávám, že mě to až fyzicky bolí. Au!