Ponk: Folklor přestal být přirozenou součástí života

Krystýnek: Jsme o tom přesvědčeni. Za pravdu nám jistě dají i muzikologové, kteří se touto problematikou zabývají. Jedním z nich je ostatně i náš cimbalista Eduard Tomaštík, jenž folkloristiku nějakou dobu přednášel na vysoké škole.

V kostce jde o to, že u nás není moc obvyklé rozlišovat mezi folklorem a folklorismem. Jenže od té doby, co folklor přestal být přirozenou součástí života, začal umírat. Folklor je totiž to, co žije. To, co se za něj dnes má, je skanzen, ve kterém účinkují statisté. Je to folklorismus.

Krystýnek: Moravskou lidovou píseň to postihlo někdy na začátku minulého století. Jakmile ji začali někteří lidé sbírat a zabývat se jí jako předmětem zkoumání, měla nakročeno k tomu, aby zemřela. Podle mě se ale zdaleka nejedná jenom o moravský folklor, tedy folklor části země, z níž pocházíme.

Krystýnek: Doufáme, že ano. Vzniklo to tak, že jsme řešili, jak pojem folklor vztáhneme k naší tvorbě. Nejsme ani folklor, ani folkloristi, naše muzika ale na folkloru vyrůstá. Bere si ho po svém, a tak kdo chce, ten kořen v ní najde, a kdo ho hledat nebude, nemusí na něj vůbec narazit. Album jsme nazvali Postfolklor proto, že písničky na něm přicházejí takříkajíc po folkloru.

Krystýnek: Folklor je to, co žije a je součástí přirozeného lidového života. Tradice, zvyky, obyčeje, lidová hudba, lidové tance, které přišly přirozenou cestou a bez enormních zásahů. Folklorismem rozumíme stav, kdy se folklor vezme, v podstatě se zakonzervuje a dál ukazuje v jednom určitém stadiu.

Nožička: Vyplynulo to ze situace. Zkoušeli jsme, co naše nástroje umí a jak jsou schopny souznít s naší hudební přirozeností, která je folkloru i folklorismu docela vzdálená. Všichni jsme totiž vyrůstali na úplně jiné hudbě, ale naši rodiče nás v mládí přihlásili do lidových škol umění na nástroje, na které teď hrajeme. Umíme na ně nejlépe, a tak nám přijde logické je používat. Jenomže hudební rámec, který je na nich obvykle provozován, nám připadal těsný.

Když Michal přišel s prvními nápady na dosti nevšední ztvárnění lidových písní, velmi se nám to zalíbilo a s inspirací z původních verzí písní začala vznikat zajímavá hudba.

Nožička: Dlouho jsme pracovali na tom, aby písně na desce byly co nejlépe vystavěné. Bránili jsme se například zbytečně dlouhým instrumentálním pasážím a jiným dramaturgickým přešlapům, protože nám přijde, že důležitá je právě ta písnička. Když jsme po natočení desky začali opět koncertovat, uvědomili jsme si velký rozdíl ve vnímání písní při soustředěném poslechu doma a při živém koncertě. Postupně jsme tedy začali skladby různě modifikovat, aby měly naživo ten správný drive.

Krystýnek: Vykrystalizovalo to po vzniku prvních dvou tří skladeb, které byly shodou okolností takto zaměřené. Napadlo nás, že by nebylo špatné propojit tím celou desku. Navíc nám připadalo zajímavé, jak k tématu smrti přistupovali lidé v době, kdy tradicionály vznikly, a jak k němu přistupujeme dnes. Do budoucna ale neplánujeme zůstat pouze u tématu smrti. Chtěli bychom hrát i veselé písničky.

Krystýnek: Jeden takový byl. Pracovali jsme na něm intenzivně asi dva měsíce, ale pak jsme si řekli, že to nefunguje, a odložili jsme ho. Měsíc předtím, než jsme šli nahrávat desku, jsme se k němu vrátili, protože našeho cimbalistu Eduarda napadlo, co s ním. Nakonec je to jediná skladba na desce, ve které jsme použili zvukovou smyčku. Přesně to totiž potřebovala.

Krystýnek: Na koncertech s oblibou říkám, že je to guru všech folkloristů, protože to byl asi nejplodnější skladatel lidových písní. Ve své době vytvářel skladby, které mnozí kolem něho považovali za lidovky, ale on je vymyslel třeba jen cestou na zkoušku a k autorství se nijak zvlášť nehlásil. Žil v letech 1912 až 1970.

Krystýnek: Rozhodně ano. Protože spolu však hrajeme asi rok a půl a koncertujeme maximálně rok, nechceme to uspěchat. Víme také, že nejtěžší bude vytvořit nebo najít dobrý český nebo moravský text. Kdo se kdy o jeho napsání pokoušel, ví, že je to oříšek. A dobrých českých textařů je opravdu málo. Uvidíme.