Luboš Veselý říká o Janu Husovi: Je to s ním tak trochu jako s Kafkou

Asi před deseti lety jsem dostal od své první ženy knížku o Husově cestě do Kostnice, která mě velmi zaujala. Jinak mé generaci se vybaví především Vávrova filmová trilogie s úžasným hereckým výkonem Zdeňka Štěpánka.

Já jsem to měl stejně, pro mě byl idolem Old Shatterhand, kdepak Hus. Člověk si samozřejmě vybaví Husův příběh, ale že by většina populace v antikvariátu sáhla po Husových myšlenkách, to asi ne. S Husem je to tak trochu jako s Kafkou, všichni o něm něco vědí, ale málokdo ho čte. Hus nám byl minulým režimem vštěpován jako hrdina, pro katolickou církev to byl kacíř. Tohle všechno se na našem vnímání Husa podepsalo, včetně našeho sklonu přijímat národní idoly spíš s ironickým odstupem, ne-li přímo s posměškem.

Bude to scénické čtení, žádné kostýmované drama nebo výpravná show. Režisérka Hana Mikolášková zvolila formu rozhovoru moderátora Aleše Juchelky s Janem Husem a nazvala to čímsi mezi talkshow a bohoslužbou, je v tom tedy určitá nadsázka. Diváci by neměli čekat žádnou pompéznost, ale pozorně vnímat Husovy myšlenky, a také hudbu Daniela Kyzlinka, která tam zazní, včetně jím zrekonstruovaného originálu Husovy písně.

Asi ta závěrečná, kdy musel projít pochybnostmi a strachem, kdy zvažoval, jestli se může vrátit domů, za jakou cenu, zda by ho jeho nejbližší a společnost přijali, a co by to znamenalo pro něho samého. Bylo to rozhodování pro přežití, nebo pro smrt včetně fyzické bolesti.

Dvě velká témata. První je svoboda, a to nejen ta, která by měla být člověku zaručena demokratickým režimem, ale i vnitřní, osobní svoboda, která znamená, že by se člověk neměl bát říkat to, co si opravdu myslí. Svoboda jako boj proti strachům, za které si stejně většinou můžeme sami, protože se v řadě případů chováme způsobem, který od nás nikdo nevyžaduje.

A druhé je téma pravdy. Že když je člověk přesvědčený o své pravdě, tak i když ta pravda momentálně prohrává, musí věřit, že zvítězí. Tak, jak to máme na praporu.

Ne, nechovám, i když bych si přál, abych to dokázal. Ale i já, jako většina lidí, občas lžu. Nicméně si myslím, že ve vyrovnaném partnerském vztahu by si lidé lhát neměli. Pokud člověk jedná pravdivě, dává tomu druhému možnost orientovat se v něm. Dává mu šanci zjistit, s kým žije. Pak je to na něm, jestli s ním chce žít. Takže se to snažím dodržovat.

Já jsem jako herec vyrostl v takzvaných studiových divadlech, začínal jsem v Divadle na okraji, prošel jsem HaDivadlem, Divadlem v 7 a půl, Divadlem na provázku, k velkému jevišti jsem přičichl krátce v Mahenově divadle a pak až ve Švandově divadle na Smíchově. Teprve tam jsem začal o něco pozitivněji vnímat forbínu a portály kukátkové scény.

Vinohradské jeviště je velmi příjemný prostor, kde si rozhodně nepřipadám divně. Ale pro mě je důležité i to, co se děje mimo jeviště. Potřebuju v divadle cítit určité rodinné soužití, mít kolem sebe spřízněné lidi. Kdybych si chtěl někdy založit divadlo, tak by to určitě nebylo divadlo jednoho herce. Na Vinohradech se lidi potkávají, chodí spolu takříkajíc na pivo, sledují i jiná představení než ta, ve kterých sami hrají, je tam dost hostů, takže je to otevřená společnost. Pro mě je tohle velice podstatné.

Zbývají mi ještě dva natáčecí dny se společností Vistafilm, která také točí film o Husovi, bude se jmenovat Cesta bez návratu a postavu Jana Husa v něm ztvární Vladimír Javorský. Je to ale fiktivní příběh odehrávající se na pozadí historických událostí. Ale jinak si opravdu dopřeju prázdniny. Pojedu s přítelkyní na dětský tábor na Lounsko, kde působím jako správce, a potom se moc těším na Šumavu.