Naharin nevypráví unikátním choreografickým jazykem ucelený příběh, soustřeďuje se na aktuální sdělení těla. Zdánlivě polámané až drsně vykloubené fyzické tvarosloví umožňuje uvolnit pravdivé pocity a emoce. Taneční „krásno“ tu jde zcela stranou.

Na začátku v zadním plánu běží dívka v modrých vlajících šatech. Běží po celou dobu na pohybujícím se pásu tak, aby se z pohledu diváka nehýbala z místa. Marnost jejího počínání vyjadřuje neúprosné ubíhání času i marnou snahu o útěk. Tajemně se objevující tanečníci vytvářejí skupinu, která se rozpadá. Touha zůstat spolu nevydrží dlouho.

V duetech i krátkých skupinových kompozicích reflektuje Naharin nejistotu a ohrožení světa. Chaos a zmatek, který v závěru graduje v tempu i hudbě, evokuje obraz síly a agrese. Jindy mají tanečníci na hlavách obal či masku, jako by se chtěli přizpůsobit anebo odehnat strach před něčím, co může přijít. Hudba Grishy Lichtenbergera v téměř filmově znějícím soundtracku Maxe Warrata podbarvuje inscenaci Last Work stejně jako výrazné svícení Avi Yona Buena.

Letošní festival předvedl různorodé soubory, z nichž Sasha Waltz and Guests se objevila v Praze i Plzni. Zajímavé bylo představení Deep Dish Rakušana Chrise Haringa s malou skupinou tanečníků, kteří za pomoci filmové kamery objevovali nečekané detaily opulentního oběda a vnikali do mikrokosmu potravin. Dvojice autorů Mossoux-Bonté z Belgie vytváří bizarní svět na hranici tance a divadla. Tentokrát se v L’Histoire de l’Imposture věnovali historii oblékání, společenské přetvářce a konvencím.