Článek
Lake Malawi vznikli před rokem a půl a mají za sebou fázi, během které se českému publiku představili. Jak dopadla?
Podle mě dobře, protože teď spíš vnímám probíhající druhou fázi, kdy už se nemusíme obhajovat. Odehráli jsme asi osmdesát koncertů a jsme regulérní kapela, nikoli následovníci Charlie Straight. Jsme tak sehraní, jak jsme nikdy nebyli, a to i proto, že jsme spolu byli bezmála měsíc ve Velké Británii, v autě, na koncertech, spali jsme ve třílůžkových pokojích, prostě jsme se dobře poznali a sehráli.
Jakou největší zkušenost jste si z turné po Anglii odvezli?
Pochopili jsme, co je podstatné. Mám například ke kytaře takzvaný pedal board, což je blok efektů. Ocitli jsme se však v klubu v Chichesteru, kde bylo tak malé pódium, že na něm na něj nebylo místo. Musel jsem si ho opřít o zeď, a místo, abych v každé písničce používal deset efektů, nastavil jsem si jeden zvuk a odehrál to tak. A bylo to super.
Stejně tak máme určitou představu o zvuku a úrovni aparatury, na kterou budeme hrát. V Anglii jsme ale v některých klubech hráli bez aparatury, rovnou z kytarového komba na pódiu. Atmosféra přesto byla skvělá.
Takže co je tedy to podstatné?
Věřit tomu, co děláme v kapele, věřit písničce. Hráli jsme v Brightonu v hotelu Pelirocco na takzvané Sofar Session. Je to něco podobného, jako když hrajete u fanoušků v bytě. Sedělo tam dvacet až třicet lidí na koberci a sedačkách a my zahráli jenom tři skladby. Věděli jsme ale naprosto přesně, proč je hrajeme a co pro nás znamenají. Bavili jsme se o nich, řešili jsme texty a mluvili o pocitech, které z nich každý z nás má.
Je to důležité?
Já to řešil kvůli tomu, že mi to poradil Francouz Jean Pierre, se kterým jsme měli ještě s mou bývalou kapelou Charlie Straight takové psychologické soustředění. Řeší se na něm to, abychom byli na pódiu sami sebou, aby to, co děláme, mělo smysl. Procházejí se například texty, diskutuje se o nich, vysvětluje, a důsledkem toho je, že pak jde kapela na pódium a každý člen si za všemi písněmi, každou notou a každým slovem stojí.
V Brightonu jsme hráli skladbu, kterou jsem napsal pod vlivem knihy Richarda Bacha Jonathan Livinston Racek. Zeptal jsem se lidí, jestli ji znají, a oni odpověděli, že ano. Ten hotel byl u moře a z okna bylo vidět, jak nad vodou létají rackové. Atmosféra okamžiku byla tak nádherná, že se tam jedna holka rozplakala. Byl to úžasný moment.
Jaký je podle vás rozdíl mezi českými a anglickými klubovými kapelami?
Je to zvláštní, ale zdá se, že poměrně velký. Alespoň na té naší úrovni. Nemám na mysli kvalitu, ale spíš fungování. Lake Malawi jsou vedeni jako s.r.o., umíme pořadatelům vystavit fakturu, zabýváme se i obchodními věcmi. Také si vozíme všechny potřebné věci, a když je v klubech postavíme a zapojíme, fungují. Nestane se nám, že si bubeník zapomene část bicích nebo kytarista neví, kde má nástroj.
Když jsme v anglických klubech vyndali své věci a všechny normálně fungovaly, všichni na nás koukali a říkali si, že jsme asi nějaká mega kapela. Museli jsme vysvětlovat, že nejsme mega kapela, jenom v tom máme systém.
Lze tyto zkušenosti využít i v domácím prostředí, kde jsou věci, o nichž mluvíte, přirozené?
Každá zkušenost je dobrá, ale myslím si, že nejdůležitější je hrát. Pokud jste v kapele, která chce být úspěšná mezinárodně a chce hrát v dobrých klubech v zahraničí, je dobré takové turné v Anglii absolvovat. Nám to například zvedlo sebevědomí v tom, že dojít k našemu snu o mezinárodní kapele není nereálné. Chtělo to vlastně jen trochu investovat, protože jsme tam nehráli za velké honoráře... Jeli jsme si totiž v první řadě zahrát!
Důležité je to asi i kvůli získávání kontaktů...
To určitě, a je nutné nerozlišovat důležitost kontaktů. Hráli jsme dva koncerty v Birminghamu, kde na nás přišlo dohromady asi dvanáct lidí. Byl to největší propadák celého turné, ptal jsem si sám sebe, jestli to má vůbec smysl. Vylezl jsem tam ale z hotelu Ibis, šel se projít a narazil na klub O2 Academy. Je pro asi dva tisíce lidí a já si říkal, že kdybychom v něm jednou hráli, bylo by to skvělé. Zvukař v klubu, v němž jsme ten den vystupovali, mi pak shodou okolností řekl, že v O2 Academy pracuje. Dali jsme se do řeči, skamarádil se s ním náš zvukař a není tím pádem vůbec vyloučeno, že si tam třeba v budoucnu zahrajeme.
Chtěl jsem se také seznámit s kapelou Little Comets. Chtěl jsem jí říct, že bychom s ní rádi jeli na turné, ale znám ji jenom z internetu. Shodou okolností jsme si loni v prosinci pozvali do Prahy britskou kapelu Kosoti. Jejich zvukař mi později řekl, že zvučí Little Comets, a když přijel z Čech do Anglie, pustil jim naši skladbu Young Blood. Aniž bych je tedy kontaktoval, tak už o nás Little Comets ví, a to je super. Třeba to společné turné jednou dopadne.
Spousta kapel by ráda v Anglii hrála. Jak těžké je se ke koncertům tam dostat?
Udělali jsme to tak, že jsme k nám pozvali anglické kapely, spřátelili se a oni nás vzali na oplátku do Británie a pomohli nám i s dalšími koncerty. Hned po příjezdu do Čech jsme hráli v Plzni a rázem jsem si uvědomil, jak miluju české publikum, které si s námi zpívá, zná nás, a také že takhle hezké holky v Anglii nenajdete.