Dream Theater se řadí k progresrockovým skupinám. Přemýšlel jste o tom, v čem je váš styl progresivní?

Pro mě to znamená pokoušet se posouvat hranice, zkoušet věci dělat možná o trochu dobrodružněji a dívat se do budoucna. Myslím, že to slovo je už delší dobu špatně chápáno. Když se začaly v sedmdesátých letech objevovat progresivní kapely jako Yes, King Crimson nebo Genesis, byla to pro hudbu zásadní chvíle. Začaly objevovat možnosti zvuku, prolomovaly ledy svými harmoniemi a rytmy. Tito průkopníci měli tak velký vliv, že když se dnes řekne progresivní, lidé si představí, že to bude znít jako ze sedmdesátých let. To by ale příliš progresivní nebylo. Progresivní znamená zkoušet nové věci, zkoumat možnosti hudby.

Myslíte si, že hudba najde ještě nějakou dosud neobjevenou cestu?

Ano. I u naší hudby najdete party, které zní podobně jako ty od Yes a další ikony. Všechny tyto elementy jsou přítomné, ale snažíme se je posunout. Já se třeba vyžívám v používání nových technologií. Hraju například na nástroj, který se jmenuje seaboard. Pro mě jako pro klávesistu je pole nových možností velké.

Jaké hudební období máte vy sám nejraději a proč?

Vyrost jsem na klasice, hrál jsem ji na piano. Dodnes ji doma hraju na krásném starém pianu. Nahrál jsem i sólové album Explorations, které z klasiky vychází. Natočil jsem ho s orchestrem v Polsku. Až později jsem objevil další hudbu a k srdci mi přirostly právě progresivní kapely ze sedmdesátých let. Klasický progresivní rok.

Na kterém albu byli podle vás Dream Theater nejprogresivnější?

Nevím. To záleží na úhlu pohledu. Pamatuji si, že když jsme nahráli Six Degrees of Inner Turbulence, měli jsme pocit, že jsme to někam zvukově posunuli. Vlastně dodnes je to jedno z mých nejoblíbenějších alb.

Na koncertech působíte profesionálně. Děláte ještě vůbec na pódiu chyby?

Samozřejmě. To se stane.

S Dream Theater hrajete velmi sofistikovanou a náročnou hudbu. Jak se díváte na hudební mainstream, pop, který je slyšet v rádiu?

Spousta věcí je dobrých, spousta příšerných. Osobně nemám rád, když hudba zní jako z produkčního domu, když je holá, příliš jasně formulovaná. Nemám rád ani takovou tu hudbu, kterou slyšíte stále dokola. Podobné produkce je příliš. Pro mě osobně je nudný pop a část taneční hudby s konstantními bicími. Takové ty věci, které skládají stroje místo lidí.

Zatím poslední album Dream Theater vyšlo v roce 2013. Kdy bude další?

Už na něm usilovně pracujeme. Jenom si teď dáváme pauzu na turné, pak se do toho zase hned pustíme. Nechci slibovat žádné datum, ale myslím, že to už nebude moc dlouho trvat.

Jak vznikají vaše nové skladby?

Dřív jsme tvořili většinu hudby společně ve studiu. V posledních letech za většinou naší muziky stojíme John Petrucci a já.

Jste členem Dream Theater od roku 1999. Vzpomínáte si ještě, jaký byl váš první rok s kapelou?

Zajímavý. Vlastně jsem už tehdy hrál s Mikem Portnoyem a Johnem Petruccim v Liquid Tension Experiment. Protože jsme se spolu dobře bavili a rádi hráli, zeptali se mě, jestli se nechci přidat k Dream Theater. Napodruhé jsem řekl že ano, zavřeli jsme se do studia a začali pracovat. Dynamika kapely byla úplně jiná, než jakou jsem do té doby znal, ale bylo to stejně vzrušující a zábavné.

Jak bude vypadat váš koncert v Praze?

Zahrajeme set, který jde napříč celou naší historií. Zahrajeme písně ze všech našich alb. Na zkouškách nás to zatím moc baví, protože přepínáme z práce na novém albu k věcem, které pro nás už něco znamenají. Zahrajeme písně, které dlouho nezazněly.