Z této jediné věty a výchozí situace lze velmi dobře odhadnout děj celého filmu. Viktorka to jde zkusit k neznámému muži, na začátku nenávidí jeho i celou vesnici a svůj nově vnucený život, ale postupně přijde tomu všemu na chuť a ještě najde první lásku. Sociální pracovnice, která před koncem Viktorčin nově nalezený hřejivý domov bezmála překazí, je už jen třešničkou na příliš sladkém dortu.

Takhle předvídatelný příběh aby člověk pohledal a ani jednotlivé situace a postavy diváky nemají čím překvapit. Jedině snad Viktorka. Spratek je to unikátní. Její pohrdání všemi a vším zhruba odpovídá věku, zvyk všechno natáčet na mobil a vkládat na internet, kde má svůj módní blog, také k dnešním puberťákům patří. Její glosování života s nemožným fotrem na nemožné vsi mezi dokonale nesnesitelnými burany je místy i docela vtipné. Přesto ta facka, která nutně musí padnout, přijde nepochopitelně pozdě a proměna je tak zásadní a rychlá, že se člověk divit ani nestačí. Vysvětlit to lze tím, že většina ostatních postav jsou laskaví, pozitivní, vstřícní a mimořádně trpěliví lidé, kteří, i když se často chovají jako naprostí pitomci, velmi dobře chápou, jak to má ta holka těžké. Zejména otec by se o ni byl s největší radostí staral od narození, jen kdyby mu její matka byla řekla, že je těhotná.

Nakonec tedy z klíčového dialogu otec–dcera vyplyne, že za všechny nynější potíže může ta mrtvá, a když už to víme, není nic snazšího, než všechno napravit. Pod scénářem jsou podepsáni čtyři lidé, a kdyby jich bylo ještě víc, našli bychom patrně v Andílkovi na nervy ještě víc motivů, dobře známých od televizního filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku přes všechny Slunce a sena až po libovolný seriál.

Jenže kompilace známých motivů a situací ani s vědomím toho, že „všechno už tu přece bylo“, k dobrému filmu nestačí.

Andílkovi na nervy chyběl při psaní někdo, kdo by dokázal vytěžit ze střetu venkovského života (který je na dnešní poměry vykreslen až příliš starosvětsky) a rozmazlené městské holky, posedlé zdravou výživou a internetem, mnohem více humoru, o který si látka říká a jenž by sympatickou chválu obyčejnosti a touhu po harmonii a lásce podal s větší dávkou nadhledu a s menší porcí sladidla.

Takto vznikl film, který občas vyloudí spíš úsměv než smích a který by bylo možné vcelku bezbolestně proklimbat, kdyby se v něm trochu méně ječelo a kdyby do něj autoři nevložili úplně zbytečně ještě komunální politiku.

Pavel Řezníček hraje otce s odpovídající dávkou civilního projevu, Anna Kadeřávková jako Viktorka je uvěřitelnější, když nadává, než když se zaujetím asistuje tátovi veterináři u porodu štěňat, a obsazení Petry Černocké do role rozšafné starostky či Kateřiny Hrachovcové do postavy hlavní potvory je poněkud obtížně pochopitelné.

Andílek na nervy
ČR 2015, 110 min. Režie: Juraj Šajmovič, hrají: Anna Kadeřávková, Pavel Řezníček, Linda Rybová, Miroslav Vladyka a další.

Celkové hodnocení: 45 %