Jedním z těch ohlédnutí, které uvidí návštěvníci hned první večer venku na plátně a ještě v době trvání festivalu na obrazovkách České televize, je dokument režiséra Miroslava Janka Filmová lázeň, který nabízí řadu naprosto unikátních záběrů a připomíná, co všechno se ve Varech na festivalu (a s festivalem) dělo, kdo na něm byl a do jaké podoby se dopracoval.

Nejbohatším zdrojem byly Momenty filmového festivalu, které vznikaly v letech 1957-1968

„Když jsem nabídku na tenhle film dostal, byl jsem nepopsaná stránka,“ přiznává dokumentarista, podepsaný mimo jiné pod filmem Občan Havel. „Ve Varech jsem sice byl častým hostem, takže atmosféru jsem znal, ale tím to také končilo. Věděl jsem, že nebudu o nic chytřejší, dokud neprolezu všechny dostupné archivy a dokud nepromluvím s lidmi, kteří o festivalu a jeho historii něco vědí.

Po dlouhé rešerši jsem se pak soustředil na to, aby z filmu byl cítit duch festivalu v různých obdobích tak, jak se utvářel na pozadí měnící se společensko-politické situace. Takže to je, dá se říct, historie ducha festivalu.“

Ve Varech sám vítězem

Miroslav Janek má ke karlovarskému festivalu nejen vztah návštěvníka, který jezdí za filmy a za atmosférou a setkáváním s kamarády.

Jeho film Nespatřené o nevidomých dětech, které fotografují, byl poprvé uveden v roce 1997 ve zdejší soutěži, vyhrál ex-equo hlavní cenu a odtud pak putoval na další a další festivaly.

Ve filmu vzpomíná mimo jiné někdejší ředitel festivalu Jiří Janoušek.

Ve filmu vzpomíná mimo jiné někdejší ředitel festivalu Jiří Janoušek.

FOTO: Aerofilms

”Takže jsem na vlastní kůži zažil, že karlovarský festival je vynikajícím odrazovým můstkem pro české filmy. Nespatřené je asi můj nejlepší film, navštívil jsem s ním nejvíc přehlídek a i letos jsem už dostal tři žádosti o zapůjčení kopie - na festival dokumentárních filmů v Sao Paulu, kde film Nespatřené tehdy vyhrál hlavní cenu, na festival v Montrealu, kde se také před léty promítalo, a cinematéka Facets z Chicaga to letos chce vydat na DVD.“

Studnice karlovarských pramenů

Janek je známý perfektní přípravou materiálů před natáčením. Filmová lázeň nebyla výjimkou, a přitom šlo o zmapování události, která trvá přes půl století.

„Nejhlubší studnou byl jednoznačně archiv Krátkého filmu. Z každého ročníku existují krátké reportáže z festivalu, které byly součástí Filmového týdeníku. Z Filmových týdeníků jsem čerpal i reportáže charakterizující kolorit doby. Nevím, kolik hodin jsem nakonec viděl, to jsem neměřil, ale prošel jsem téměř všechny existující týdeníky, to už se nedá měřit ani na hodiny, ani na dny, ale spíš na týdny.“

Hostem festivalu byla i Claudia Cardinaleová.

Hostem festivalu byla i Claudia Cardinalová

FOTO: Aerofilms

Nejbohatším zdrojem byly Momenty filmového festivalu, které vznikaly v letech 1957-1968 a které moderoval Miroslav Horníček. Zhruba osm desetiminutových filmečků na každý ročník, tedy suma sumárum sedm celovečerních filmů.

„Momenty filmového festivalu mě překvapily a rozjásaly, i když jejich kvalita je rok od roku sestupná. Jsou to improvizované miniscénky, ve kterých se nepospíchá a ve kterých vystupují významní hosté. Vše se odehrává ve veselém až nevážném duchu, tedy v tom smyslu, že se festival nebral tak vážně. Spíš je z toho cítit atmosféru festivalu jako slavnosti setkávání.

Občas jde o humor estrádní, přesto je pro mě fascinující, že v době tuhého socialismu, kdy i veselí bylo vážné, jak píše Kundera, mohly vznikat filmečky plné bujarého veselí a překvapivé rozvernosti v rámci festivalu, který se pyšnil heslem: Za mír, za nového člověka, za dokonalejší lidstvo.“

Motorem byla vlastní zvědavost

Janek spolupracoval na filmu s dlouholetou uměleckou ředitelkou festivalu Evou Zaoralovou, která napsala k letošnímu výročí publikaci mapující celou historii festivalu, nicméně film se soustředí především na období do roku 1990.

„Vycházel jsem z předpokladu, že pro diváka je zajímavější to, co nezná. Ten předpoklad jsem opodstatnil svou vlastní zvědavostí. Historie zdá se býti obecně více fascinující než současnost, která bude více fascinující snad až v budoucnosti. Snad.

Taky mluvíme o rozpětí sedmdesáti let a náš film má něco přes sedmdesát minut, tedy každé období se v něm objeví relativně krátce a jen v těch nejcharakterističtějších rysech, nikoli do hloubky. Tudíž i současnost je ve filmu zastoupena celkem krátce a jen v těch hlavních bodech.”